Soudruzi z NDR nejen, že udělali chybu při výrobě, ale také dělali spoustu chyb při turistice. Hlavně v tom, že se chovali, jakoby jim patřil svět.
----------------------------------------------
Pár veselých "turistických" historek:
Asi tak v roce 1982 jsme šli v Praze „na jedno“ (myslím, že se ten podniček jmenoval „U Betlémské kaple“). Když jsme si objednali, přisedli si k nám nějací nově příchozí Němci (tzv. dederóni z NDR). V tu chvíli i přišla osoba číšná, dala nám po pivku a udělala čárky na účtence.
Jeden ten dederón mi sebral mé pivo, z poloviny jej vypil, postavil před sebe a pravil: „Ich bin somry já!" jako bych se z něj snad měl „potento“.
S ledovým klidem jsem si počkal,až přinese číšník pivo jemu (a udělá mu čárku), potom jsem mu to oplatil. Vzal jsem mu pivo, vypil ho na ex a prohlásil: „Ich bin taky somry vole.“ Řekl bych, že šokovanější byl tenkrát on…
… S dederony byla vůbec sranda. Praha jich bývala v létě plná a obvykle se i chovali tak, jakože jim Praha snad patří a Češi jsou jejich lokajové či co.
Málokdy jsem chodil bez kytary a často se mi stávalo, že mne nějaký oslovil a ptal se německy něco ve smyslu, kde jsem ji koupil. Pro takové případy jsem měl nacvičenou větu, kdy jsem mu německy sdělil, že německy nerozumím, že mluvím pouze český (Ich frštén nicht dojč, ich šprechn zí nur čechiš).
Jednou jsme zase s kámošem byli v Nerudovce „U Dvou sluncí“ a objednali si pivní sýr. Číšník přinesl každému talířek se sýrem posypaným paprikou, s cibulí a ošatku chlebů a v tu chvíli si k nám přisedly dva páry hovořící německy.
Jali jsme se sýry „hňahňat“ s trošky piva a museli se přitom tvářit děsně natěšené, jelikož ti dva němečtí mladíci nás pozorovali podobně, jako hostinský pana Peška v pohádce „Obušku z pytle ven“ ve scéně s neviditelnou jitrnicí. Když jsem si „dohňahňal“, opaprikoval, opepřil atd., namazal krajíček chleba, s chutí jsem se do něj zakousl tak naproti sedící „inostraněc“ polkl naprázdno. Nabídl jsem mu ošatku s chleby a ukázal mu, ať si také dá. Kámoš zase nabídl tomu druhému.
Ti Němci si pak s plnými ústy říkali něco jako „šmak“ a když přišel číšník, objednali si také sýr. No a pointa nakonec. Jejich slečny si celou dobu, co byly sýry na stole držely nosíky, aby jim do nich nepronikla ani molekula vůně sýra a tvářily se značně útrpně. Docela by mne zajímalo, jak dlouho jim pak nedaly pusu.
