Na výstavě kouření v Padově v roce 1856 bylo největším hitem balení tabáku do "malých doutníčků", které si z malého množství nařezaného tabáku mohl každý vyrobit sám. Toto "rychlé kouření" ve svém stánku předváděl italský obchodník s tabákem a kuřáckými potřebami Giuliano Cigaretti.
V době, kdy se kouřily převážně dýmky a v malé míře doutníky, to bylo zcela převratné. Vykouření dýmky trvalo mnohem déle než vykouření trochy zabaleného tabáku a doutník byl zase dost drahý (a hlavně o mnoho větší). Navíc uhasit rozkouřený doutník je úplné kuřácké barbarství.
Balení malého množství tabáku byl ale jakýsi "podružný vynález". Primární Cigarettiho myšlenka byla ta, že u svého stánku umožní ochutnávky tabáků, s nimiž obchodoval, a ochutnávky prodávaných produktů mají své místo dodnes. Často bývají v obchodních domech například ochutnávky čajů nebo si můžete v časopise přivonět k nabízenému parfému, případně vzít do ruky a vyzkoušet nový model mobilního telefonu na výstavě techniky (což je vlastně také ochutnávka).
Cigaretti se na výstavu připravoval dlouho předem a po večerech vyráběl "malé doutníčky". Nařezaný dýmkový tabák balil do tabákových listů, jež pak slepoval vaječným bílkem a vzniklé ruličky nožem rozpůlil, takže byly dlouhé zhruba 6 picili (staroitalská délková míra). Jeho stánek, ač na výstavě dost daleko od vchodu, pak byl doslova "v neustálém obležení" a u ostatních stánků bylo téměř prázdno. Pouze německý obchodník s doutníky Franz Weigel míval u stánku malou skupinku diváků, protože obětoval několik neprodejných doutníků, které věnoval místnímu kuřákovi Fabio Anellovi za to, že Fabio seděl u jeho stánku, labužnicky kouřil a vyfukoval kroužky. Několik návštěvníků výstavy kroužky sice zaujaly, ale pouze na chvíli a spěchali ke stánku Cigarettiho, kde mohli i ochutnat a ne se pouze dívat.
"Krize" přišla už třetí den výstavy. Ačkoli měl Cigaretti nabaleno 15 hafot (staroitalská množstevní míra) , zkrátka to nestačilo. Návštěvníci se dožadovali vzorků k ochutnání a on jim chtěl vyhovět. Musel improvizovat a tabák balil do ruliček přímo před návštěvníky. Čas na lepení vaječným bílkem samozřejmě nebyl, a tak tabákové listy pouze řádně naslinil. Vzniklé ruličky pak krájel na třetiny (asi 4 picili - v podstatě dnešní velikost "king size"), jelikož kratší se nerozbalovaly před dokouřením, také jich bylo více a rovněž ušetřil.
Zanedlouho se malému množství tabáku zabalenému v ruličce začalo říkat cigareta. Balení do papíru je vynález českého poštmistra Jana Šluka, jenž si chtěl ubalit cigaretu, ale neměl tabákový list, takže použil papír z obálky. Tenkrát nebyly obálky "olizovací na zalepení", ale lepilo se štětcem a poštovním lepidlem.
A právě v tomto okamžiku napadl Jana Práska skvělý vynález. Po půl roce experimentů si nechal patentoval olizovací obálku.
Je úžasné, jak jeden vynález (ochutnávky) vede k vynálezu druhému (cigarety), druhý k třetímu (balení cigaret do papíru) a třetí k čtvrtému. Čtvrtý byl vynález českého génia Járy Cimrmana, když si chtěl nechat patentovat podle olizovacích obálek olizovací bonbóny na špejli (tzv. Járátka), ale přišel na patentní úřad o pár minut později než se stejným vynálezem Jakub Lízátko.
