Tak, jako byli Romulus a Remus vychováni vlčicí, tak tyhle dva, vychovala má hluchota. A podle těch jmen to budou na světě už pěkně dlouho.
Tinitovi říkám už 20 let familiárně Muzikus. On se totiž nechová, jako klasický tinnitus, který šumí, chrastí, píská, ale pouští mi stále nějakou hudbu. Zkraje to vzal za úplně blbý konec a pouštěl mi pořád dokola dechovku, když jsem zejména rocker a folkáč. Ale jak jsem si stále všude možně stěžoval, tak alespoň rozšířil repertoár a pouští mi vše. Tzv. „Od Vlacha po Bacha“. Jen je mrzuté, že stále dokola třeba jen jednu sloku. Asi abych si to pořádně zapamatoval.
Na to už mám ale fintu, kterou ho pěkně zmatu. Pouští mi třeba Šípkovou Růženku od Jirky Schellingera:
Ještě spí a spí a spí zámek šípkový,
žádný princ tam v lesích ptáky neloví,
Ještě spí a spí a spí dívka zakletá,
u lůžka jí planá růže rozkvétá.
To se schválně dětem říká,
aby s důvěrou šly spát, klidně spát,
že se dům probouzí a ta kráska procitá,
zatím spí tam dál, spí tam v růžích.
(sólo na kytaru)
A po sóle nepokračuje „Kdo ji ústa k ústům dá…“ Začne zase od začátku, a tak stále dokola, třeba 3 hodiny. To si potom najdu text na internetu, a po sóle pokračuji a pustím si to sám celé. On potom začne pouštět něco jiného a zase ho po nějakém čase obelstím.
Jenže on rád zlobí a povolal si na pomoc ve zlobení Videose. Oni to jsou raubíři, když jsou sami. A když jsou pohromadě, to je teprve ta správná „virtuální realita“. Bývá to asi takto:
V podvečer, po příjezdu z konference, kde jsem třeba 6 hodin četl simultánní přepis, si konečně sednu v klidu na gauč, před sebou kávu a pustím si televizor.
V televizoru právě běží pořad o výzkumu vesmíru, čtu si titulky a do toho „na plný pecky“: „Šly opičky na oříšky, nacpaly si plné bříšky…“ Jak spolu souvisí opičky a vesmír, netuším. Nicméně je fakt, že opičky tam jdou už asi dvě hodiny. Musím se tedy na pořad v televizi strašně soustředit a po nějaké době už ani nevím, co čtu, navíc titulky mám každou chvíli rozmazané, slzím, žmoulám si oči a Muzikus nade mnou vyhrává, protože si řeknu, že jsem moc unavený, jak mám za celý den přečtené tři tuny textu a že si chvilku schrupnu, abych byl za hodinu na zprávy v 19 hod v kondici.
Jdu tedy do postele, zaujmu polohu „libela 60“ (vodorovně na 60 minut) a naivně se domnívám, že zavřu oči a budu „vypnutý“ když neslyším, čímž nad Muzikusem vyhraji zase já, jelikož ve spánku mi hrát nebude (snad).
Ale on prohrát nechce a zavolá si na pomoc Videose. Sotva zavřu oči, začne mi Videos přehrávat level z hry na tabletu, kde se odstraňují kostičky. A když se odstraní víc kostiček naráz, udělá se z nich šipka, bomba, žolík… No a Videos mi nadělá spoustu žolíků, potom nechá vybouchnout všechny kostičky naráz a místo do dalšího levelu, pustí zase tento. A do toho stále: „Šly opičky…“
„Jen počkejte, já nad vámi vyzraji,“ řeknu si a začnu myslet na to, jak sedím na rozkvetlém lesním palouku, a chystám se poslouchat zpěv ptáčků a pozorovat hmyz.
Jenže v tu chvíli si přitáhne Muzikus nějakou přenosnou aparaturu, Videos si to přihasí na palouk s promítacím plátnem a zase kostičky a opičky.
„Dobrá. Vyhráli jste. A teď mě nechte trochu odpočinout.“
Videos kupodivu sbalí plátno a Muzikus pomalu ztlumuje. Jenže to už mi vibruje na zápěstí budík, že už uplynula hodina a jsou večerní zprávy. „Kašlu na zprávy, konečně si hodinku odpočinu,“ řeknu si a zamáčknu ho.
A přesně ve chvíli, kdy konečně usínám, do mě někdo strká. Otevřu oči a nade mnou stojí ženuška a dává mi přečíst nadiktovaný text na tabletu:
„Jdi si lehnout do postele. Chrápeš tu na gauči, televize puštěná a kafe na stole máš určitě už studené.“
„kolik je hodin?“
„14,50, teď jsem přišla z práce.“
——————————————————
Autor článku: Ladislav Kratochvíl
zcela ohluchlý ve svých 40 letech, v roce 2003,
autor a provozovatel webu zabývajícím se postižením sluchu www.kochlear.cz,
zakladatel a moderátor facebookové skupiny Skryté titulky – (televize, videa, DVD)
redaktor portálu Helpnet (monitoring médií),
a vášnivý uživatel přepisu automaty.
(přednášky „Už vím co říkáte, i když vás neslyším“)
——————————————————-
