Víra a skutky

Toto je pokus o odpověď na dnešní blog Karla Sýkory nazvaný Víra nebo skutky. Jelikož neotevřel diskuzi, reaguji tímto způsobem.

Karel Sýkora se pozastavuje nad větou z dnešní katolické liturgie: Ať konáme spravedlivé skutky, abychom v den soudu stáli po jeho pravici. Zdroj: https://karelsykora.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=779562 Autor zmíněného blogu se domnívá, že katolíci spravedlivými skutky míní zpověď, pobožnosti apod. Ubezpečuji Karla Sýkoru, že si ho velmi cením pro jeho jazykové znalosti, které umí využívat při výkladu Bible. V tomto bodě se však mýlí. I katolíci spravedlivými skutky míní skutky jmenované například v Mat. kap. 25, jak zmiňuje K. S.. I katolíci věří, že samotné modlitby či pobožnosti nestačí (Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích (Mt 7,21). Problém spásy skrze víru či skrze skutky většina katolíků nevnímá jako vyhrocený. Než to vysvětlím, uvedu drobný zážitek, který vyprávěl můj někdejší kolega: Byl v hospodě, kde si k němu přisedl jeden muž, který se rozplakal a vyprávěl: „Utekla mi žena a já jsem ji měl tak rád!“ Onen muž měl asi svoji ženu rád, ale nikdy se jí moc nevěnoval, zapomínal na její narozeniny, nepomáhal jí v domácnosti, protože hlavně vysedával v hospodě. Shodli jsme se na tom, že u onoho muže šlo o mrtvou lásku. Kriteriem lásky pro ženu onoho muže byly jeho činy, ne jeho vnitřní pocit. Podle nás je tomu stejně i s vírou: Kriteriem naši víry není náš vnitřní pocit, ale to, zda žijeme v souladu s touto vírou. Jak to říká i Pavel: Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní. (Řm 2,13) Jen tak mimochodem, Jakub ve svém listě víru, která se navenek nijak neprojevuje, označuje jako mrtvou víru.