Ještě ke stému výročí narození Karola Wojtyly

Větší či menší připomínku stého narození Karola Wojtyly, pozdějšího papeže, si mohli zájemci přečíst na různých portálech a v tisku. Přidám některé méně známé události z jeho života.

Některé zahraniční časopisy ještě za života Wojtyly přinesly informace o průběhu jeho volby papežem. Kardinálové se sjeli několik dní před začátkem volby zvané konkláve a ubytovali se v jednom hotelu. Je zvykem, že před vlastní volbou se neformálně schází a diskutují o tom, „jak to kdo vidí“ a „co by to chtělo.“ Hned na počátku vídeňský kardinál König zašel za polským kardinálem Wyszyńskim a řekl mu: „Teď by se mohl stát Polák papežem.“ - „Mýlíte se,“ odpověděl Wyszyński. „Já jsem už starý a navíc jsem vážně nemocný.“ - „Ale Polsko má kardinály dva.“ Namítl König. - „Aha, vy myslíte Wojtylu. Ale toho přece nikdo nezná, ten nemůže být zvolen.“

Polsko mělo tehdy dva kardinály proto, že do Vatikánu přišla zpráva o vážném onemocnění Wyszyńského a papež Pavel VI. usoudil, že by měl jmenovat dalšího, protože politická situace na východě může přitvrdit a to by mohlo jmenování nástupce Wyszyńského později komplikovat.

König šel za dalšími kardinály a každému říkal: „Ten Wojtyla je dobrý.“ A dostával odpovědi tohoto typu: „Kdo to je?“ „Toho neznám,“ „Poláci mají dva kardinály?“ - Až přišel k belgickému kardinálovi jménem Suens, který mu odpověděl: “Ano, ten je fakt dobrý, já ho znám, setkali jsme se po válce v Římě na univerzitě, dělali jsme tam spolu doktorát. Ještě teď si dopisujeme.“ - Další kardinálové ho však opět neznali. Až přišel k brazilskému kardinálovi, který se jmenoval Krol. Ten mu odpověděl: “Wojtylu jsem dnes ráno poznal. Já jsem potomek polských emigrantů a od rodičů jsem se naučil polsky, tak jsem ráno zašel za polskými kardinály, abych si ten jazyk vyzkoušel. Wojtyla na mne udělal velmi dobrý dojem. Načež kardinál Krol začal obcházet kardinály a říkal: „Wojtyla mi je sympatický.“

Pro zajímavost: slova König i król znamenají „král“.

Jediný, kdo se těchto setkání neúčastnil, byl právě Wojtyla. Jednak se s většinou kardinálů neznal. Kardinálové se sice občas ve větším či menším počtu setkávají v Římě a papež s nimi konzultuje různé záležitosti, avšak Wojtyla se ještě žádného takového setkání neúčastnil. Krom toho měl druhý důvod: Měl v Itálii kamaráda, se kterým se také setkal, když dělal po válce doktorát. A ten kamarád ležel na jedné římské klinice, čekala ho vážná operace a nebyl tam nikdo, kdo by ho navštívil, proto byl u něho Wojtyla cely den v nemocnici. Jel za ním ještě ráno před začátkem konkláve. Pak si vzal taxi, aby stihl vstup do konkláve. Byla dopravní zácpa. Přijel, když už se zavírala brána.

„Ještě dobíhá jeden kardinál!“ řekl vrátný a počkali se zamykáním. Wojtylovi se postavil do cesty fotoreportér jedné agentury, který měl za úkol vyfotografovat všechny kardinály vcházející do konkláve. „Toho nefotografujte,“ řekl mu vrátný. Ten nemůže být zvolen, nikdo ho nezná.

Kdo to neví, tomu sdělím, že konkláve se konalo v Sixtinské kapli (dnes se koná v Domě svaté Marty), která se zcela uzavře. S kardinály je tam jen nejnutnější personál, například lékař a krejčí. Volba probíhá tak, že každý kardinál napíše na lístek jméno. Kandidáti nejsou žádní, předvolební řeči také ne. Každý den se konají čtyři volební kola. Výsledky každého kola se přítomným kardinálům oznámí. Ke zvolení je třeba dvoutřetinová většina. Když po třech dnech není papež zvolen, je volba přerušena. Kardinálové ten den mají omezenou stravu, ačkoliv i v ostatních dnech dostávají málo jídla. Ke shromáždění má projev nejstarší kardinál. Pak následují další volby, a když opět není nikdo zvolen, je zase den s půstem a promluví nejmladší kardinál.

Při probírané volbě po několika kolech dostávali nejvíce hlasů dva kardinálové, jeden silně konzervativní, druhý silně progresivní. Tak to dospělo k prvému postnímu dni, kdy promluvil nejstarší kardinál, který řekl to, co by asi řekl každý: „Doporučuji těm, co volí jednoho i těm, co volí druhého, aby se rozhlédli po někom třetím.“

Následovalo další kolo a polovinu hlasů dostal – Wojtyla. Když byl výsledek oznámen, Wojtyla zrudnul, tiskl si spánky zaťatými pěstmi a strnule seděl. Zvedl se kardinál Wyszyński, šel k němu a řekl mu: „Jestli budeš v dalším kole zvolen, tak to vezmi! Ne abys to odmítl!“ Říkal mu to polsky, ale všichni pochopili, co mu říká.

V dalším kole dostal Wojtyla potřebnou dvoutřetinovou většinu a volbu přijal. Přistoupil k němu krejčí a vyzkoušel mu bílou kleriku. Krejčí má připraveny tři nedošité kleriky různé velikosti, po úspěšné volbě jednu rychle dokončí.

Určený kardinál vyšel na balkon a shromážděným lidem oznámil, že byl papežem zvolen Karol Wojtyla. Nikdo na náměstí to jméno neznal, ačkoliv tam bylo několik tisíc lidí. V jednom hloučku někdo řekl, že to je kardinál z Afriky a tento názor se po chvilce rozšířil po celém náměstí.

V Sixtinské kapli zatím kardinálové blahopřáli Wojtylovi a vyjadřovali mu svoji podporu. Když vše skončilo a krejčí přinesl došitou kleriku, vystoupil Wojtyla, již jako papež Jan Pavel II. na balkon a promluvil ke shromážděným, kterých ještě přibylo. Bylo vidět, že nemá připravenou žádnou řeč, že mluví „spatra“. Zajímavé je, že lidé ho přijali s nadšením a popularitu získanou při tomto projevu si udržel po celý dlouhý pontifikát. Lidé, shromážděni na náměstí, neměli s přijetím nového papeže problém. Kardinálové však nedokázali vysvětlit, proč zvolili někoho, koho před týdnem neznali.

Dokumenty o průběhu volby jsou tajné, kardinálové jsou zavázáni k mlčenlivosti. Má se za to, že některý kardinál si před smrtí řekl, že v tomto případě by lidé měli vědět, jak volba probíhala. Možná bude po čase zveřejněn oficiální dokument a bude zajímavé srovnat, jak se liší od verzí, které získali novináři z neznámých zdrojů.

Papež udivoval lidi svoji neuvěřitelnou pamětí. Karel Swarzenberg například vyprávěl, že když žil ještě v Rakousku, zúčastnil se pouti do Říma, kde byl vybrán, aby při papežské mši četl druhé čtení. Když po létech přijel papež do Československa a Schwarzenberg si s ním podával ruku, papež se na něho podíval a řekl mu: „Vy jste tenkrát četl epištolu.“ Když si papež podával ruku s biskupem Ostravsko-opavské diecéze, biskup se představil: „Lobkowitz.“ Papež na to řekl: „Tak se jmenuje rektor německé univerzity (řekl, které), jste příbuzní?“ – „Ano,“ odpověděl překvapený biskup, „máme společného pradědečka.“

Večer před svatořečením Zdislavy z Lemberka večeřel papež s našimi biskupy a zeptal se: „Zúčastní se zítřejší slavnosti prezident Havel?“ – „Nemá to v programu.“ – „To by měl, Zdislavin manžel se jmenoval Havel, třeba to byl příbuzný.“ Dodal papež žertem. Naši biskupové si tuto shodu jmen většinou neuvědomili.

Po skončení války se Karol Wojtyla ještě jako student účastnil likvidace blízkého koncentračního tábora. Přeživší vězni odešli na nádraží, kde byly vypravovány vlaky pro jejich odsun. Karol si všiml, že v lágru zůstala ležet dívka, která  jevila  známky života. V náručí ji odnesl na nádraží. Cestou se jí zeptal na jméno. Když jako papež měl jet do Izraele, řekl organizátorům toto jméno. Zjistili, že dotyčná žije v Izraeli a dali do programu jejich setkání po několika  desetiletích.  

Meier Lau, vrchní rabín aškenázských židů, se setkal s papežem v roce 1993. Před setkáním vyprávěl novinářům svůj příběh: „Byli jedni židovští manželé, kteří pocházeli z Polska. Za války museli opustit své město a byli odvezeni do koncentračního tábora. To byla jejich poslední cesta. Avšak ti dva měli dítě, které naštěstí stačili zachránit a svěřit je křesťanským manželům z Krakova. Jakowic se jmenovala ta rodina. Paní Jakowicová si dítě zamilovala a po válce, jakmile se dověděla o smrti jeho rodičů v Osvětimi, rozhodla se je adoptovat. Požádala jednoho kněze, zda by osmiletého Millera pokřtil a obrátil na křesťanskou víru. Mladý kněz, známý jako moudrý a čestný člověk, si nechal podrobně vylíčit chlapcovu historii. Když zjistil, že pochází z židovské rodiny, zeptal se paní Jakowicové, zda zná vůli rodičů. ´ Ano,´ odpověděla paní, ´jeho matka mi řekla: V případě, že bychom se již nevrátili, připomeňte dítěti, že je žid a že musí udělat vše proto, aby se vrátil do země Izraele.' - 'V tom případě; odpověděl kněz, dítě nepokřtím. Respektuji přání jeho rodičů.´ Ten malý židovský chlapec jsem byl já, a ten mladý polský kněz se jmenoval Karol Wojtyla." uzavřel své vyprávění rabín Lau. A po několika desetiletích se opět setkali, shodou okolností oba v nejvyšších funkcích.