Ztracené výkresy

V roce 1967 jsem se stal členem velké party, která projektovala Východoslovenské železárny, jejichž výstavba v Košicích byla tenkrát v plném proudu.

V Polsku tenkrát projektovali taky nějakou huť, už nevím kterou. V té době fungovala takzvaná mezikrajová spolupráce. V jejím rámci jsme navštěvovali kolegy v Polsku, kteří pracovali na podobných problémech, a neměli jsme před sebou tajemství. Byli jsme členy RVHP, konkurence mezi podniky nebyla, soudružsky jsme si popovídali o tom, co a jak řešíme. S občany se Západu to bylo něco jiného, každé setkání s nimi bylo tenkrát podezřelé.

Pracoval jsem tehdy v oddělení automatizace a myslím, že se projektovala druhá ocelárna v Košicích. Automatizace - to byl tenkrát dispečink, ve kterém byl panel s měřicími přístroji a nějaké telefony, to bylo všechno.

Kolega Milan jel do Polska, vezl sebou složku s výkresy. S polskými kolegy si popovídali, co a jak dělají. Setkání mívalo i společenskou stránku, vodka tenkrát byla v Polsku levná. Při zpáteční cestě v rychlíku usnul, probudil se v až v Ostravě. Rychle vzal kufřík a na tašku s výkresy zapomněl. Nedělal si s tím starosti. Originály výkresů byly v archivu, nechal si udělat kopie a považoval to za vyřešené.

Za několik dnů Milanovi zazvonil telefon. Volal mu ředitel:

„Soudruhu inženýre, vezměte si výkresy dispečinku druhé ocelárny v Košicích a přijďte ke mně?“

Milan sebral složku s výkresy a šel k řediteli. Když vstoupil, všiml si, že u ředitele jsou dva muži v kožených kabátech. Nevěnoval jim pozornost a položil řediteli složku s výkresy na stůl. Přitom si všiml, že ředitel má na stole stejnou složku. Ano, byla to ta složka, kterou Milan zapomněl v rychlíku. Byl to rychlík Varšava – Vídeň. Ve Vídni uklízečky při čištění vozu tašku objevily a zanesly ji do kanceláře. Úředník v té kanceláři usoudil, že výkresy jsou popisovány česky a předal složku na naše velvyslanectví. Nakonec ji dva příslušníci StB přivezli řediteli našeho závodu. Ředitel se velmi rozčílil, křičel na Milana, proč nic neohlásil a jen si nechal udělat kopie výkresů.

Milan měl následně v práci problémy a došel k závěru, že změní místo. Jeho spolužák měl určité postavení v jiném podniku a Milan usoudil, že by s ním mohl probrat, zda by mu nepomohl k získání jiného místa. Kamaráda pozval do jedné restaurace v centru města. Milan ve smluvenou hodinu dorazil do restaurace, pověsil plášť na věšák u stěny (tenkrát se ještě nosily do práce balonové pláště, v bundách se chodilo pouze do přírody) aktovku tam však neodložil, tu si vzal ke stolu a položil si ji k noze.

Kamarád přišel, vypili nějaké pivo, kamarád mu doporučil, ať přejde do jejich podniku a dohodli si, jak budou dále postupovat. Milan zaplatil a šmátral kolem nohy, aby si vzal aktovku a aby šli spolu s kamarádem na tramvaj. Aktovku nenahmatal, sklonil hlavu a díval se, kde je aktovka – nebyla nikde. Milan nechtěl věřit, že se ztratila.

„Jak se mohla ztratit, když jsem ji měl stále u nohy?“ opakoval nechápavě.

Druhý den přišel do práce bez nálady a o ztrátě aktovky vykládal v kanceláři spolupracovníkům.

„Nejhorší je, že v aktovce jsem měl výkresy od našeho subdodavatele. Jejich originály nejsou u nás v archivu, nemůžu si nechat udělat kopie,“ zakončil svoji řeč.

Všichni jsme nevěřícně kroutili hlavami, žádný jsme se s podobnou ztrátou nesetkali. Nakonec řekl kolega Mirek:

„Běž to ohlásit na SNB!“

Milan byl radou překvapen. Všichni jsme tenkrát věděli, že SNB hlavně stíhá protistátní živly a hledá skryté nepřátele našeho lidově-demokratického zřízení. Milan měl navíc otce Němce, vyrůstal v Sudetech a jejich rodina nebyla odsunuta, protože maminka byla Češka. Doma mluvili německy a česky se začal učit, až když začal chodit do školy. O tom, aby věc oznámil na SNB, nechtěl ani slyšet, měl z této organizace podvědomý strach. I další kolegové mu však doporučovali, aby krádež ohlásil na SNB, že přeci esenbáci taky stíhají i obyčejné zloděje. Milan se nechal přesvědčit a šel to ohlásit. Příslušník si vše zapsal a nakonec si vzal Milanovo telefonní číslo. Již druhý den ten příslušník SNB volal Milanovi:

„Přijďte si pro tu aktovku!“

Milan hned běžel. Vyšetřovatel před něho postavil aktovku:
„Je to ona?“ zeptal se.

„Je!“ radostně zvolal Milan.

„Nic v ní nechybí?“

Milan v ní měl jen složku s výkresy a pytlík od svačiny. Oboje tam bylo.

„Je tam všechno,“ řekl Milan.

„Tak to ani nebudeme toho zlodějíčka trestně stíhat,“ konstatoval vyšetřovatel.

„A jak jste tu tašku našli?“ zeptal se nesměle Milan.

„Máme přehled o zlodějích a metodách jejich práce,“ odpověděl vyšetřovatel.

Milan přešel do jiného podniku, bohužel krátce před odchodem do penze zemřel na selhání srdce.