Ještě k Manifestu

Překvapivě jsem zíral, že ještě dnes může někdo věřit tomuto dílku, které sepsali mladí K. Marx a B. Engels. V rámci marx-leninizmu jsme to měli na škole jako povinnou četbu.

Už tehdy jsem nechápal, jak lze tomu věřit. Lidi jsou v Manifestu rozděleni na třídy a sáhodlouze se tam odsuzuje měšťáctvo. To je špatné, proletariát je dobrý. Jako řešení se předkládá:

• Převzetí moci proletariátem.
• Vyvlastnit hlavní výrobní prostředky a učinit je společnými.

Mnohým lidem se to tenkrát líbilo. Říkali si: „Rozdělíme se s milionáři o peníze. Teď má milion, já nemám nic. Pak budeme mít každý půl milionu a budeme se mít oba dobře,“ Tehdy byl milion korun nepředstavitelná suma. Tito prostí lidé nevěděli, že nemůžeme brát prostý průměr, ale je třeba použít vážený průměr. Jestliže tedy dnes u nás máme řekněme 100 miliardářů (asi jich je méně), pak když 100 miliard korun rozdělíme 10 milionům lidí, vyjde na jednoho 10 tisíc korun. Na skrovnou dovolenou. Kdybychom vzali v úvahu, že ty miliardy mají v továrnách a můžeme si rozdělovat jen to, co mají na bankovních kontech, pak by nám vyšlo pár stovek na osobu. Jeden oběd v lepší restauraci. V 80. letech minulého století provedl v Německu jeden ekonom podobný výpočet ale s čísly, která našel ve statistikách, a vyšlo mu, že kdyby peníz milionářů se rozdělili, na jednoho Němce by vyšlo 150 marek.

Rozdělení na zlé (buržoazie) a dobré (proletariát) je také osvědčený oblbující prostředek. Uspěl s ním Hitler. Prohlásil Němce za nadřazenou rasu, Slovany za podřadnou rasu a Židy za to nejhorší. A podařilo se mu zblbnout velkou většinu národa. Mimochodem, Slovany prohlašovali za podřadnou rasu i Marx s Engelsem. Odstavce s těmito názory se při překladu jejich knih do ruštiny nebo češtiny vynechávaly. Jestliže však z proletáře, řekněme ze strojvůdce, učiníme třebas předsedu vlády, klidně se může stát, že bude hrabat a naopak, když tam dáme podnikatele, může se stát, že se bude chovat poctivě. Bohužel, když proletáři převzali vedoucí místa, rychle na svůj původ zapomněli. Viz např. Martu Gottwaldovou. Stalin, když se dostal do čela státu, nastěhoval se do sídla dřívějšího velkopodnikatele, k dětem pořídil chůvy, nechal jim vozit drahé oblečení ze západu, říkal jim však, že je to koupené v Leningradě a oni tomu věřily. Tak to popsala Stalinova dcera Světlana v knize 20 dopisů příteli.

A k tezi, že zestátněné továrny budou lépe pracovat, snad není třeba vést diskuzi. Jsou sice lidé, kteří tomu věří. Co k tomu říci? Více jak před sto lety prý ve Francii na jednom gymnáziu proběhl mezi profesory tento rozhovor: „Tak ten náš někdejší student Ludvík Pasteur se v té Paříži prosadil a je uznávaný.“ Řekl jeden profesor. „Nejenom v Paříži, znají ho i v zahraničí.“ Dodal druhý. „Pasteur? Toho mi nepřipomínejte!“ vložil se do debaty profesor kreslení. „Já jsem mu říkal, že má vlohy ke kreslení, ať se věnuje malbě a on si zvolil nějakou přiblblou biologii.“ Zkrátka někteří lidé nemíní své názory korigovat podle skutečnosti.