V souvislosti s odletem jednoho poslance na půlroční studium do USA se rozpoutala doslova bouře. Absence ve sněmovně je prý zradou na voličích a řada politiků jde i pro silnější výrazy.
Předně Ústava ČR doslova konstatuje: „Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.“ Poslanci mají sice mandát voličů, ale nejsou vázáni žádnými, tj. ani jejich příkazy, natož přáními. Nepodléhají ani pokynům stranických aparátů, které je nemohou odvolávat ani jinak trestat. Z tohoto technického pohledu nelze prakticky zradit někoho, jehož příkazy nejsem povinen poslouchat. Nemusí se nám to líbit, ale je tomu prostě tak. Ústava předpokládá, že voliči dávají mandát poslancům jako osobnostem, a je na nich, jak tito s tímto mandátem naloží.
Zajímavé je, že onen poslanec je nejvíce kritizován politiky, kteří se sami Ústavou neřídí. Řada poslanců se není schopna dopustit žádného samostatného úsudku a slepě poslouchá příkazy předsedů, nebo spíše majitelů, svých stranických uskupení. Máme příklady poslanců, kteří zabrušují do situací, kdy nedovedou formulovat jedinou souvislou větu, máme poslance, kteří nebyli v parlamentu roky, poslance, kteří hlasují tak, aby to přineslo prospěch jejich sponzorům nezávisle na tom, kolik to stojí peněz jejich voliče. Ti kupodivu nikomu ani moc nevadí. A je zcela evidentní, že kdyby onen poslanec cestoval studovat místo do USA třeba do Moskvy, určitě by to někteří politici ( a nejvíce ti, co ho kritizují) opěvovali jako státnický počin.
Bohužel ani 30 let po otevření naší republiky není většina jejích obyvatel schopna samostatně bez cestovní kanceláře zakoupit letenku, odletět přes moře do cizí země, najít tam cílovou adresu a studovat tam cokoli v cizím jazyce. Téměř polovina vlády se není schopna domluvit světovým jazykem, v parlamentu to bude asi ještě daleko horší. V době, kdy čelíme měnovým otřesům, energetické krizi, bezpečnostní hrozbě …. jsme vedeni lidmi, jejichž obzor je často omezen zkušeností z jejich městečka. Kdekdo uvádí jazyky, které se někdy trochu učil, ale nastudovat stostránkový materiál, napsat esej v cizím jazyce a diskutovat o ní s lidmi na úrovni rodilých mluvčích dovede málokdo, snad 10% naší populace? Není to smutné, nebo dokonce není toto daleko větší zrada na voličích?
A tak je náš každodenní svět plný iracionálních rozhodnutí. Všichni chceme jadernou energii, ale úložiště jaderného odpadu nechce za humny nikdo. Chceme jezdit na naftu, topit plynem, ale nechceme platit jejich světové ceny. Chceme žít v bezpečné zemi, ale nechceme platit moderní techniku pro naši armádu. Nadáváme na EU, ale chceme, aby nám dávala peníze a zajišťovala nám bezpečnost a blahobyt. Mnoho politiků zná na tyto složité problémy jednoduchá řešení, která se ovšem pak v praxi ukazují jako absolutně špatná, přesto je neúnavně lidem slibují. Nejsou oni daleko většími zrádci voličů?
Půlroční absence poslance v parlamentu budí obrovské emoce. Při chladném pohledu se ale zdá, že pokud budou sedět v parlamentu lidé, kteří se opravdu plynně domluví světovým jazykem, strávili studiem politiky několik měsíců, jsou schopni napsat pár desítek stran v cizí řeči a také o tom textu se vzdělanými lidmi diskutovat a obhajovat ho, tak je to pro nás všechny obrovská výhra. Už i obrozenci věděli, že národ potřebuje ke své prosperitě lidi schopné vnímat výzvy nové doby (….. bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů….).
