Domovské moře českých jachtařů - Jadran nakonec letos v hlasování posádky zvítězilo, a tak jsme první víkend v září opět stanuli na chorvatském molu. Tentokrát ve Splitu. Slunce svítilo, vítr foukal a v maríně panoval čilý ruch. Problém s parkováním jsme vyřešili dohodou s hlídačem na hotovostní transakci "bez papíru", a mohli jsme se začít naloďovat.
Znaveni po náročném transportu zásob na palubu lodi vychutnáváme podvečerní atmosféru v maríně.
Na konci mola se rýsuje panoráma centra Splitu s charakteristickou věží kostela.
Po několika hodinách poklidného plachtění přistáváme na ostrově Vis v Komiži.
Tak z toho už se střílet nebude. Dělo a jeho kanonýr.
Komiža je roztomilé městečko. Na malé ploše nabízí spoustu neotřelých zákoutí. Napříkad i toto vrakoviště lodí.
Nedaleký ostrov Biševo se vyznačuje Modrou jeskyní. Je to celkem průměrný jeskynní prostor, kde světlo pronikající zvenčí barví vodu na odstín klasického domácího bazénu. Zajímavé, ale nic světoborného.
Moře má spoustu tvarů a odstínů. Pohled do zapadajícího slunce cestou na Lastovo.
A pohled v ten samý okamžik na druhou stranu po slunci. Ta samá hladina a úplně jiný dojem.
To není železniční tunel, ba ani lodní. Na ostrově Lastovo se nacházejí úkryty pro válečné motorové čluny. Samozřejmě záležitost spíše historická, než aktuální.
Na moři není nic hezčího než pohled na loď s plnými plachtami.
Mezi Lastovem a Mljetem.
Na ostrově Mljet jsme přistáli u mola restaurace Joseph. Jaksi jsme počítali s tím, že kotvení bude zahrnuto v ceně večeře. Při dotazu na skutečnou váhu účtovaných ryb však Josefovi zamrzl úsměv na rtech a rázem se z něj stal docela nepříjemný domácí. Druhý den jsme odplouvali ne zrovna v přátelské atmosféře, i když jsme jeho loupežnickou cenu beze zbytku uhradili. Doporučujeme se vyhnout.
Tyto ruiny jsou zbytky římské pevnosti na Mljetu. Dějiny tudy kráčely opravdu dlouhou dobu tomu nazad. Pozůstatky jsou skromné.
Uprostřed týdne dorazilo jugo, i takovéto vlny a příboj mohou být na zlatém Jadranu.
Využili jsme odpoledního částečného uklidnění a ve větru kolem 30 uzlů jsme přepluli na Korčulu. Plavba po větru byla celkem ucházející, ale byli jsme rádi, když jsme se ocitli zase u pevného mola. I výletní lodě se vázaly v přístavišti do několika řad vedle sebe.
Tento odvážný jachtař vyplouvá bouři vstříc.
My zatím v poklidu vyrážíme prozkoumat uličky města Korčula, údajného rodiště Marca Pola.
Nádherný portál kostela v Korčule.
A úchvatné uličky.
Nepřeberné množství různých zátiší, fotograf se může do sytosti vyřádit.
Obeplouváme Korčulu směrem na Hvar.
Optimální zadní vítr nás unáší rychlostí 7 uzlů ke Hvaru. Plachty na motýlka - hlavní na jednu stranu, kosatka na druhou. Vratké, ale velmi efektní a účiné nastavení.
Majáky jsou v Chorvatsku velmi rozdílné, tento u Hvaru vypadá jako ideální bydliště pro Robinsona.
Jiné jsou ale podstatně skromnější.
Městečko Hvar s pevností. Proplouváme dále.
Tato jachta se na boční vítr řítí přímo na nás.
Lehkým manévrem ji necháváme za zádí.
A takto se loučíme.
Ve Starigradu jsme se ukryli před pricházející bouří. Ráno lilo jako z konve.
Molo bylo plné výletních lodí. Jachty skončily na vyvazovacích bójích před městem.
Jadranská idyla.
Hřiště na vodní polo. Vzhledem k zápachu vody po ranním vypouštění kanalizace v zátoce Starigradu se nám při této představě dělala husí kůže.
Páteční problém před sobotní předávkou lodí se jmenuje dotankování. Fronta před čerpačkou ve Splitu bude nejspíše katastrofická. Raději jsme zajeli k pumpě v Milně na Brači. I zde však stálo více než 10 lodí.
Čekání ve frontě není na moři jednoduchá věc. Voda vás unáší, vítr snáší a musíte neustále manévrovat. Jachting býval kdysi vznešeným sportem. Zmasovění, čekání na tankování a čeština jej však obohatily o výrazy (zněly ze dvou lodí s českou posádkou před námi) jako "Hele vole, kam se cpeš!"
Kostelík v Milně na Brači. Po tankovacím adrenalínu se odměňujeme kávičkou.
Pohoří nad Splitem je jasně vidět, vítr fouká a nad pevninou mraky. Co z toho asi zítra vznikne?
Vítr je dost silný a lodě při kotvení v maríně snáší. Mnohé posádky končí jinde, než chtěly, většinou zavěšeny na jiných lodí s výrazem bezmoci v očích. Chorvatští skippeři však naštěstí brilantně asistují a pomáhají s loděmi kotvit.
Západ slunce za marínou.
Poslední procházka Splitem. Nebe je opět modré a jachtaři budou mít příští týden asi lepší počasí, než potkalo nás. Letošní souboj s jugem měl ale také něco do sebe. Nakonec, na ty dobré a bezproblémové plavby se moc nevzpomíná. Po letošku bude zase o čem vyprávět.
