Zatímco se zoufale hledá, kde šetřit, stát bobtná a otravuje život občanům čím dál více. Vládní proklamace o štíhlém, efektivním a digitalizovaném státu jsou zapomenuty.
I když začátkem roku došlo k navýšení platů politiků a státních zaměstnanců, politici s oblibou opakují mantru, že jejich platy nepředstavují podstatnou položku a na nich šetřit není podstatné. Pomineme-li morální dimenzi, kdy lidé, kteří sami sobě navyšují platy o desítky tisíc korun, poučují ostatní, že se mají uskromnit, není konstatování o zanedbatelnosti platů státních zaměstnanců ani věcně správné.
Stát má v současnosti cca 500 tis. zaměstnanců, na jejichž platy jde 265 miliard korun. Připočtěme k tomu náklady na budovy a provoz, a jsme na 400 mld. Počet státních zaměstnanců roste v posledních letech o cca 10 tis. ročně. Předchozí vláda nynější opozice navýšila jejich počet o 40 tis., ta současná za rok stihla dalších 10 tis. přidat. Pamatuje si ještě někdo z ministrů a poslanců sliby o zeštíhlení státu a redukci státních zaměstnanců? Kdepak, neúprosný zákon setrvalého růstu státní byrokracie jednoznačně vše převálcoval. Jednoduchým výpočtem je zřejmé, že kdyby vláda splnila své kdysi opoziční proklamace a dokázala ušetřit alespoň ty v posledních pěti letech vytvořené pozice, ročně by se uspořilo 40 mld. Kč. To je podstatně více, než o co dnes obíráme důchodce, a polovina z toho, co chce ministr financí ušetřit připravovanými opatřeními!
Jak moc se projevuje ovšem oněch 10 tis. nových státních zaměstnanců ročně v praxi? Máme jednodušší a kvalitnější státní správu? Máme lepší školství? Více postavených dálnic? Ale kdepak! Tvoří se nové agendy a k nim mnohdy nové úřady a agentury. Naposledy například pro digitalizaci, která je, jako správná paní Colombová, naprosto neviditelná. A nejen to, stát otravuje život občanům dalšími nesmyslnými opatřeními. Fungují dohody o provedení práce, funguje home office? Okamžitě nasazujeme regulaci! Mají občané problémy s energií, jezdí moc auty? Nařídíme jim zateplovat domy a zakážeme spalovací motory! Stát chce strkat nos dokonce i do našich ložnic a připravuje zákon o rodině!
Přitom náš stát je natolik neefektivní, že neumí ani fungovat podle svých vlastních pravidel. Máme nejvíce policistů ze zemí OECD v přepočtu na obyvatele, a ti mají nadprůměrné platy a výsluhy. Máme košaté školství, kde kantoři tráví 30% svého času dokumentováním a papírováním. Máme bohaté dotace, z nichž 40% padne na jejich administrativu. A k tomu další statisíce administrativních pracovníků na úrovni krajů a samospráv. Některé krajské úřady zavírají v pátek ve 12 hod., státní správa má úřední hodiny třikrát týdně, na chodbách městských úřadů klid a pohoda. Systém ale nasává každým rokem další tisíce zaměstnanců navíc.
Dost velkým problémem je rozdrobenost státní správy do 14 krajů. Nejde jen o administrativu krajů, ale i návazných státních institucí (policie, finanční správa, úřady práce ….). Všechna ta krajská ředitelství představují statisíce lidí navíc proti dejme tomu 7 krajům, přitom pro občana rozdíl v kvalitě nulový. Při správě státu převládá obecně princip co největší atomizace. Dotace z EU jsou rozděleny do stovek dílčích programů s neúnosnou administrativou, přičemž značná část peněz mizí na papírování, neudržitelné projekty a leckdy zřejmé nesmysly. Pozor, ale to není vina EU, to je naše národní specifikum. Poláci, Chorvati dokázali zdroje navíc využít k velkorysé výstavbě veřejné infrastruktury a nekompromisně nás předběhli například ve výstavbě dálniční sítě. My se tady ale vesele regulujeme, administrujeme a soudíme, případně sympatizantům přihrajeme nějakou tu dotaci. Výsledek pro společnost neviditelný.
Stát by měl opravdu patřit lidem, pracovat pro ně a usnadňovat jim život. Bohužel od doby, kdy se stali státní zaměstnanci se svými rodinami 20-30% elektorátem a pozice ve státní správě odměnami pro „loajální“, ztratilo fungování státu svůj pravý význam. Už neplatí „stát jsme my“, ale pro určitou skupinu lidí „stát je náš“.
