Vlastenectví v 19. století znamenalo „Bijte je!“, koncem 20. století se transformovalo do „Kdo neskáče, není Čech!“ a v současnosti, jak ukázala i situace posledních dní, ztratilo obsah téměř kompletně.
Degradace vlastenectví na „Nechceme migranty“, „Nechceme diktát Brusele“ nebo „Nesmíme být nevděční k ruským osvoboditelům“ svědčí o jeho postupném vyprazdňování a limitaci na negativní pocity. Jak se ukázalo, lidem označujícím se za vlastence nevadí, když v jejich zemi cizí mocnost odpaluje bomby, vraždí spoluobčany, nazývá jejich stát štěkajícím mopslíkem a podobně. Vlastenci 19. století by nejspíše dali těmto vlastencům století 21. fyzicky okusit, co si o takových názorech myslí. A tak tato nepěkná zkušenost alespoň ostře ukázala, co vlastenectví opravdu není.
Co ale vlastenectví je? Řada občanů České republiky dnes mluví plynně anglicky, cestuje po světě, pracuje v zahraničí nebo pobočkách zahraničních firem, kde jsou v každodenní interakci s kolegy z jiných zemí. Kulturně konzumujeme „západní“ hudbu, seriály, životní styl včetně odívání atd. Jsou takoví lidé odrodilci pohrdající rodnou hroudou? Je zajímavé, že většina těchto lidí nemá problém se k české národnosti přihlásit a byla tím, co potkalo naši republiku mnohem více rozhořčena, než takzvaní vlastenci. Člověk žije v určitém společenství, a když jen sobecky nekonzumuje sám, to co si urve, ale myslí na spoluobčany, jedná se asi o prototyp nového vlastence. Pokud nejsem lhostejný k ostatním lidem a jsem připraven jim občas pomoci, pokud se chovám šetrně k životnímu prostředí, zajímám se o problémy kolem sebe a jsem ochoten se v nich angažovat …. tak asi tím vlastence budu. Pokud nadávám na vše okolo, pomlouvám a osočuji, a to vše si natírám pozlátkem příslušnosti k nějaké skupině mně podobných lidí, tak moc dobrým vlastencem asi nejen. Vlastenectví by mělo jít spolu s láskou a porozuměním k lidem okolo mne a ochotě něco udělat pro to, aby se jim a nám všem dobře žilo. Takoví lidé jsou pak připraveni to, co tvoří, také bránit a prát se za to. Nejlépe se poznají v krizové situaci, a ne za každodenního povyku.
