Koalice se rozhodla pokračovat ve sňatku z rozumu a další zažehnaná vládní krize za sebou nechala jen bezmocný vztek těch, kteří po nových volbách toužili. Je sice dost pravděpodobné, že většina nadšenců, kteří nové volby hlasitě přivolávali, by k nim nakonec vůbec nešla, ale ta myšlenka byla lákavá. Proč ale, prosím vás?
Počet voleb parlamentních, krajských, senátorských a obecních byl rozšířen o volby prezidentské, takže nás v budoucnu čekají v průměru dvoje volby ročně. Spočívá kvalita demokracie skutečně v počtu voleb? Jsou ovšem lidé, kteří si myslí, že ano, a tak stále sílí snaha o prosazení referenda. Pokud ty volby doplníme ještě o nějaké to referendum, můžeme se opravdu těšit, že si té demokracie dost užijeme. Že je to nesmysl? Ale ne, počet podpisů nutných k iniciaci referenda je zatím stále pod (i když klesajícím) počtem členů odborů, takže odborové svazy mohou vyhlašovat referenda jako na běžícím pásu.
Zastupitelská demokracie holt není levná záležitost a pár vyhozených miliard ročně za organizaci voleb je při našem deficitu veřejných financí zřejmě malina. Jde ovšem o to, zda ta permanentní volební kampaň přinese kýženou společenskou stabilitu a zda bude někdo ke všem těm volbám chodit. Opravdové nebezpečí je právě v paralýze fungování státu. Pokud budou voliči „rozumně“ vyvažovat a v každých volbách volit momentální opozici, můžeme se dočkat takového galimatyáše, že se nehne ani lístek na stromě (nepřijme žádný zákon). Dost pravděpodobně se pak jediným vlády schopným tělesem stane Ústavní soud, který bude tu „rovnou“ soutěž mezi stranami pískat (asi tak jako naši fotbaloví rozhodčí?).
Ano, můžeme si navolit pestrobarevnou strukturu státní moci, ale ono míchání všeho dobrého vede občas k žaludečním obtížím a kocovině. Demokracie přece není dát každému, co chce. Takové pojetí je dost nebezpečné a vede nakonec k anarchii. Jenže přesně tímto směrem se, jak se zdá, vydáváme. Nelíbila se vám poslední volba prezidenta? Tak si ho zvolte sami! Nevíme, jak se vykroutit ze závazku v EU? Tak to rozhodněte v referendu! Volby se stávají zkrátka nástrojem alibismu těch, kteří by měli vládnout a vést věci veřejné (malá písmena!) k rozvoji a prosperitě.
Alibismus proniká stále více také do státní správy. Je kvalita zákonů mizerná? Ale my jsme je přece konzultovali s odborníky, zní častá odpověď. Problém je ovšem v tom, že odborníci jsou většinou ti, kterých se zákony dotýkají. Omezí si svou činnost exekutoři? Sníží si poplatky advokáti? Zvýší si platby za emise velké firmy? Omezí administrativu auditoři? Zvýší si odpovědnost lékaři? Zpřísní pracovní právo odbory? Ale kdepak, naprosto „demokraticky“ se prosazuje do legislativy partikulární zájem určitých skupin, které si tak vytvářejí prostor pro své podnikání. Přispěje k omezení tohoto trendu nová volbománie?
Jak již bylo uvedeno, demokracie není levný způsob vládnutí. Má spoustu slabin, ale přesto je tím nejlepším, co zatím lidstvo vynalezlo. Potíž je trochu v tom, že demokracie je často zaměňována za právo všech mluvit do všeho (řídit vše), což je ovšem anarchie. Ano, vyjadřujme všichni svobodně své názory, mluvme do všeho – ale ti, co jsou zvoleni, musí vládnout. Vládnout s plnou odpovědností a povinností se ze svých kroků odpovídat. K té odpovědnosti by byla dobrá i nějaká ústavní procedura, jak neschopnou vládu voliči odvolat i v průběhu volebního období. Pokud by se ji podařilo nalézt, bylo by možné naopak množství voleb zredukovat a dát vládám šanci na strategická opatření místo hašení problémů.
