Mezi poslanci se rozproudila rozhořčená debata. Šéf odposlechů policie prý nadšením políbil flešku s nahranými důkazy proti jejich kolegovi. Takové projevování emocí je prý neprofesionální, a tak by měl být prý jásající policista kázeňsky (ne-li i jinak) potrestán. Tolik další obrázek potvrzující odtržení vysoké politiky od reality.
Samozřejmě, pro takové poslance to může být docela překvapení napříč spektrem, když jim kolega skončí za mřížemi. Léta se kolébali poslaneckou imunitou, dokonce ji jako pro veřejnost občas zkritizovali, ale to víte! Nějak se tu imunitu nedařilo omezit, a když došlo k maléru, pravděpodobnost vydání byla tak 1:1. No kdo ze smrtelníků to má, aby někdo rozhodoval, jestli ho může policie vůbec vyšetřovat, že?
A najednou šok! Stačí jeden horlivý policajt, který si pořádně přečte zákony, nedá se obalamutit policejní rutinou, a poslanec je v base, ani se na to nikdo jeho kolegů neptal. To bylo pořád kličkování mezi paragrafy, až si jeden myslel, že od určitého politického postu se člověku nemůže nic stát. Ovšem nová generace policajtů je nějaká moc aktivní a zdá se, že dokonce i odvážná. To aby si jeden nebyl jistý ani s imunitou. A co více! Ti pěšáci se dokonce smějí a radují, když vrchnost strkají za mříže! To je snad nějaká revoluce, či co?
To je ale konečně záblesk demokracie, chtělo by se říci. Ony tu snad nejsou policie a zákony od toho, aby privilegovaná vrstva mohla s našimi penězi hospodařit, jak se jí ráčí. V minulosti byl labyrint zákonů používán k zametání a ztrácení se kauz. Buď se nepodařilo prokázat nebo v nejhorším případ skončil na nějaké procesní chybě. Pokud se začíná objevovat nová generace policistů a státních zástupců používající paragrafy k lovení zločinců, může to být pro mnohé nepříjemné překvapení. Ale je to přesně to, co tenhle stát potřebuje. Konec stereotypů, opravdové padni komu padni.
Honit zločince za průměrný policejní plat není asi nic, co by bůhvíjak vynášelo. To musí dělat někdo, kdo tu práci má opravdu rád. Když vsítí naši hokejisté gól, nikdo se nepozastavuje nad tím, že nadšením vyskakují a jásají. Proč by to mělo vadit u policistů? Mají snad u zatýkání pachatelů plakat nad jejich tklivým osudem? Už jsme si dost užili vážně se tvářících státních zástupců vysvětlujících neustále, proč nelze zločin dokázat a proč musí stíhání zastavit. Nadšených policistů strkajících zločince za mříže (samozřejmě v souladu s právem) bychom si měli vážit, a ne uvažovat o jejich kázeňském trestání.
