Jak tak sledujeme on-line sebevraždu dvou politických stran vydávajících se za pravicové, napadlo už asi lecjakého pravicově smýšlejícího občana, že se vlastně nic moc neděje. V Česku totiž žádná pravicová strana už hezkých pár desítek let neexistovala a bohužel ani jen tak hned existovat nebude.
Nejde vůbec o pohled skalních pravičáků volajících po likvidaci státu a zároveň po jeho silné represivní roli vůči „nepřizpůsobivým“. Jde o jednoduché fundamenty pravicového přístupu k životu definované například v knize Nialla Fergusona Civilizace. Principy jako osobní svoboda, víra a morálka, vlastnické právo, demokracie … stály vždy v centru pravicového světového názoru. Bohužel současná doba přinesla v podání tzv. „pravice“ jeho redukci na právo neomezeného bohatnutí pro vybrané. To však při absenci osobní svobody, morálky a víry, respektu k cizímu majetku nemá s pravicovou ideologií nic společného.
Pravdou je, že moderní společnost, a Česko je se svou ateistickou populací nerespektující téměř žádné nemateriální hodnoty jejím zářným příkladem, spěje do stádia korporativního socialismu. V tomto společenském systému vládne poměrně úzká skupina centrálních institucí kontrolovaných několika vlivnými lidmi. Tito lidé vlastní nebo v roli státem vybraných manažerů kontrolují sítě služeb pro obyvatelstvo (média, zdravotnictví, finance, energie …) nebo významné firmy realizující největší veřejné zakázky (stavební firmy, IT, právní …). Moderní technologie umožňují, aby takto organizované podniky pokrývaly už absolutní většinu ekonomické aktivity společnosti. A k tomu je ovšem nutné rovněž státním rozpočtem přelévat adekvátní finanční prostředky.
Modelovým uspořádáním je tak struktura monopolních firem s masou námezdných dělníků. Centrální moc pak absolutně kontroluje celou společnost – korporace přes daně, úlevy a dotace, obyvatelstvo nastavováním sociálního standardu, daněmi, poplatky a podporami.Tuto strukturu dnes svorně prosazují strany pravicové i levicové, rozdíl je pouze v rétorice. Nenechejme se mást pojmy, ona i většina tzv. OSVČ jsou pouze specificky postavenými námezdnými silami, stoprocentně závislými na monopolech, pro které prodávají jejich zboží či služby. Střední stav v podobě ekonomicky nezávislého farmáře, živnostníka, lékaře, právníka …. v podstatě mizí. Aby snad nezůstala některá skupina obyvatel mimo kontrolu centralizované mašinérie, prosazují vládnoucí strany (pravé i levé) nekonečné množství regulací, které dále vydává občany na pospas monopolům. Povinné certifikace, štítky, registrace, kontroly dále občana sešněrovávají a nutí ho odevzdávat další část svých příjmů monopolům příslušná razítka vlastnícím.
Je tedy příznačné, že velcí finanční či mediální magnáti nemají žádný problém podporovat strany jak levicové, tak pravicové. V politickém souboji už dávno nejde o souboj idejí, ale peněz. Zakázku štědrému sponzorovi přihraje stejně strana pravá či levá, daně zvýší či další regulační poplatky uloží klidně ti i ti. Je až úsměvné, jak i sociální opatření mohou přinášet bohatství do „správných“ rukou. Když se po posledních volbách jedna pravicová strana probrala k sociálnímu cítění a oznámila svůj odklon od omezení příspěvků na bydlení, je to vlastně výhra pro potřebné nebo pro investory, kteří skoupili tisíce bytů a na dotovaném nájemném vydělávají miliardy? A tak by bylo možné rozebrat i další kroky vládních stran zprava i zleva.
Smutnou skutečností tedy je, že při dnešní míře centralizace společnosti není z této situace východiska. Ať už zde bude vládnout pravice nebo levice, můžeme se těšit na zvyšování daní, další a další nové povinnosti, omezování osobní svobody. Hydra centralizace potřebuje totiž další krmivo. A když jí je nedodá rostoucí státní dluh, který už nám nikdo financovat chtít nebude, bude nutné o ně připravit občana. Jediné řešení by bylo možné spatřovat ve změně volebního systému a reprezentaci občanů na základě osobního mandátu, ne stranické disciplíny. Jenže tuto změnu by musely prosadit stávající politické strany, pro které by to znamenalo nejspíše jejich konec.
