Vzpomínáte na tu scénu z filmu Nesmiřitelní? Pistolník s anglickým občanstvím se posmívá americkému šerifovi, že prezidenta (Lincolna) zastřelí kdekdo, ale na krále či královnu si nikdo střílet nedovolí. Šerif ho nato strašně zmlátí, zkope a vyhodí z města.
To jsou ale paradoxy, že? Internetovými diskusemi cloumá již několik dní zuřivá debata nad obžalobou prezidenta Senátem z velezrady. Zdá se, že většina diskutujících by také ty nehodné žalobníčky zmlátila, zkopala a vyhodila minimálně z teplých poslaneckých míst. Vypadá to skoro na nějakou obdobu Nesmiřitelných. Prostě musíte buď souhlasit nebo nesouhlasit, hlupákem jste v každém případě.
Problém ale asi bude opravdu v té jednoduché pravdě, že prezident není král. Král je symbol. V konstituční monarchii typu Velké Británie dokonce odříkává věty, které mu napsala vláda, v první osobě a přijímá je tak absolutně za své. Na symboly se skutečně nestřílí, a tak mu může být vzdávána nadpřirozená úcta a může být ztotožňován s reprezentantem národa. Co na tom, že je skutečně pouhým kladečem věnců? Všichni ho mají rádi stejně jako ceremonie, které je nucen hrát (a hraje nejspíše naprosto dobrovolně).
Oproti tomu prezident je politická instituce. Je vybrán volebním mechanismem (přímo nebo nepřímo) z občanů jako první mezi rovnými. Potřeba prezidenta asi vznikla hlavně z absence krále – někdo přece musí stát reprezentovat, když předseda vlády neexistuje, parlament se rozpouští a zemi nemá kdo řídit. Někdo také musí těm ostatním institucím říci, že jimi jsou – jmenovat je či svolat (i když na základě výsledku voleb). Jak by to vypadalo, kdyby po volbách prostě přišli poslanci do parlamentu a řekli Jsme tady!, odhlasovali by premiéra a řekli Budeš to dělat ty? Prezidenta potřebujeme jako ceremoniáře, který jménem státu rozdává dekrety, vypisuje volby a rozpouští starý nebo svolává nový parlament. Je ale otázka, jestli toho má dělat více nebo ne.
Osobně se mohu domnívat, že prezident by měl u těch dekretů a svolávání zůstat. To ostatní by mělo být spíše na nás voličích a institucích, které si vybereme (parlament a jeho prostřednictvím vláda). Samozřejmě názory na to mohou být různé a jsou prezidenti v pozici de facto premiéra (USA) nebo i kladeče věnců (Německo). Důležité ale je, že to jsou lidé z masa a kostí a nejsou nad zákonem.
Úsměvné je lkaní nad pošpiněním naší republiky onou prezidentskou obžalobou. Kdo z řadových občanů ČR například ví, že nedávno musel ostudně skončit prezident německý? Pokusy o odvolání a někdy i uvěznění prezidentů probíhají ve vyspělých demokraciích (viz prezident Clinton v USA) i normálních evropských zemích (víte, že nedávno chtěli odvolat prezidenta v Rumunsku?). Žádná tragedie to není, naopak jedná se o proces hledání optimálního fungování státu. Ta naše česká záležitost proběhla tiskem okrajově a většina světa ji ani nezaregistrovala, nepřeceňujme se.
I prezidenti musí být odpovědní za své činy. To, že v naší ústavě je napsáno, že prezident je ze své funkce neodpovědný, snad přece neznamená, že může dělat opravdu vše, co se mu zlíbí. Pokud by tak tomu bylo, tak máme hodně špatnou ústavu. Pokud tak tomu není, je nutné zjistit, kam až si může prezident dovolit zajít. A v tomto směru má ona žaloba smysl.
