Populismus požírá své děti a nakonec také otce

Populisté jsou lidé, kteří říkají ostatním lidem to, co chtějí slyšet. Kde je srocení davu, staví se do jeho čela a křičí nejhlasitěji. Kde se rozdává, stojí u okénka a hrnou to z něj plnými náručemi. Mělo by se tedy jednat o lidi veskrze oblíbené a všemi milované. Přesto vše se občas stává, že onen dav populistu z okénka vytáhne a udupá, eventuelně zacpe ústa křičící jím milovaná hesla nevděčnou pěstí. V čem je problém? Proč davy svá dlouho milovaná dítka najednou nenávidí a ubližují jim?

Problém je v samém mechanismu populismu a mechanice davu. Pokud vedete dav směrem na jednotného nepřítele (Žida, Němce, buržousta, křesťana …) tak to funguje, pokud však dav překážku zlikviduje, jeho energie se obrací dovnitř a ničí sama sebe. V dnešní civilizované době můžete lidem nakrásně slibovat sociální jistoty a samá pozitiva, když však přesto na ně začne doléhat krize, znejistí a proroky štěstí klidně ukamenují.

Přesně to se stalo ve volbách u nás, kdy se vypočítavé slibování všeho krásného, po čem v průzkumech lidé toužili, dostalo ve světle světových událostí do naprosto nereálné roviny. Lidé pak logicky takovým žvástům neuvěřili a ztotožnili se s něčím jiným. Základní chyba populistů totiž je, že věří tomu, co říká většina. Jenomže to, co většina v průzkumech veřejného mínění říká, ne vždy tak úplně také cítí a myslí. Že je to protimluv? Kdepak, lidé by samozřejmě chtěli sociální jistoty, 13. důchody, bezplatné zdravotnictví, školství, pohřebnictví atd. Jenomže v okamžiku, kdy mají nezvratně rozhodnout o tom, kdo povede zemi příštích několik let, přece jen porovnají sliby s realitou a rozhodnou se pro toho, kdo nabízí řešení, které se jeví reálně.

Problém populismu vyhřezává krásně v systémech, kde se jej rozhodli dotáhnout do úplného konce –  přímé demokracie. Zemí, kde tento princip byl snad nejdokonaleji aplikován, je například Kalifornie. Zde rozhodují referenda o spoustě věcí. A lidé volí – kvalitní školství, levnou veřejnou infrastrukturu, sociální výpomoci …. a nízké daně. Jednu z nejsilnějších světových ekonomik postavenou na nových technologiích a špičkových univerzitních a výzkumných kapacitách to dovedlo až na pokraj bankrotu.

Demokracie v praxi má totiž ještě jedno kouzelné slůvko – zastupitelská. Tento princip znamená, že si lid volí demokraticky zástupce, kteří po určité období rozhodují za něj. To má umožnit zastupitelům zaujímat poněkud dlouhodobější a velkorysejší postoje, přistupovat k problémům s nadhledem. Samozřejmě, fungování systému závisí logicky na kvalitě takto zvolených poslanců. Zdá se však, že se lidé u nás naučili přece jen volit s rozmyslem. Sbor zástupců vzešlý z letošních voleb nevypadá totiž vůbec špatně. Co se týče našich stran vezoucích se na vlně populismu a přímé demokracie, v příštích volbách budou určitě hlásat něco jiného nebo budou v opozici nebo budou ve vládě (pokud naše ekonomika opravdu špatně dopadne). Kdo nevěří, nechť si uloží tento článek a přečte si ho za čtyři roky.