Byl jsem na jachtě v Turecku. Na letišti nás uvítaly předražené letištní taxíky, a pak nás už čekala marina v Goeceku. Moderní zařízení s toaletami obloženými mramorem, svítícími čistotou, a v takovém rozsahu, že ani ranní nápor hygieny chtivých jachtařů nevytížil jejich kapacitu k 50%. Nemilé byly poměrně vysoké ceny piva v plechovkách, ale po vyplutí jsme na ně rychle zapomněli a vyhlíželi s nadějí k řeckému Rhodosu.
Tady je Rhodos, tady skákej, zacitoval jsem posádce poté, co jsme se přivázali k molu města Rhodos. Cena za kotvení přiměřená, ale na celý poměrně rozlehlý jachetní přístav pouze dvě pánské budky, jejichž desinfekce se konala evidentně někdy v dobách historických. Milé hospůdky ve starobylých uličkách a fantastické monumenty minulosti poněkud vylepšily dojem.
Další den jsme kotvili v zátoce starobylého Lindosu. Nádherný hrad, typické řecké městečko s koloritem hospůdek a krámků, avšak žádné molo pro jachty. Vylodili jsme se tedy gumákem a užívali si plnými doušky té atmosféry. Doušků však nesmělo být mnoho, protože jsme z hospůdky zpět museli vážit cestu opět na vratkém gumovém plavidle. Hrdí Řekové byli milí, avšak co se týče servisu pro turisty, jejich úsilí mělo evidentně jasně vymezené hranice. Poněkud nás rovněž zarazilo, že na akropoli probíhaly restaurátorské práce tím způsobem, že zde parta řemeslníků rozvážně vysekávala nové dórské sloupy z betonu. Nemohu posoudit, zda ty pravé byly odvezeny do muzea nebo zda v rámci zatraktivnění hradu probíhá jakási dostavba. Maně jsem si vzpomněl na jeden starý vtip – ta kašna, kterou stavíme na nádvoří, bude ze 16. století….
O několik dní později jsme přistáli v kouzelné zátoce u tureckého pobřeží poblíže Dalyanu. Z moře zde stoupají příkré hory na rozdíl o řeckých ostrovů porostlé zeleným lesem středomořských borovic. Pocit bych přirovnal k pohupování se na vlnách Štrbského plesa, skutečně dojem málem vysokohorský. V opuštěné zátoce hospůdka s čerstvě vybudovaným molem pro cca 20 jachet. Ochotný mladík na člunu nás navedl na přistání, a pak už nic. Žádný poplatek, žádné vnucování zboží. Prostě molo zde bylo k volnému použití, a tak jsme odměnili přičinlivé Turky alespoň útratou za několik (ne zrovna levných) piv.
Druhý den jsme usmlouvali celkem přijatelnou cenu s posádkou motorového člunu nabízejícího výlet po nedaleké řece, kam naše jachta kvůli ponoru nemohla. Odměněni jsme byli návštěvou ruin řeckého města Kaunosu, které jsou poměrně dobře udržované a zachovalé. Zajímavá byla i několik kilometrů dlouhá pláž v ústí řeky, kde jako na jednom z mála míst ve středomoří kladou vejce mořské želvy.
Závěrečná večeře v Goeceku se neobešla bez konzumace čerstvé mořské ryby a místního piva. I když se nejednalo o záležitost levnou, cena byla snesitelná a zážitek nepopsatelný. Nakonec nás ani nerušilo hlasité vyvolávání muezzina z nedaleké mešity.
A tak na otázku, zda patří Turecko do Evropy, nemám jednoznačnou odpověď. Na základě porovnání přístavní kultury obou zemí by se chtělo říci, proč ne. Válečné lodě křižující mezi tureckou pevninou a řeckým Rhodosem mi rozhodně připadaly spíše jako pozůstatek nějaké divné doby než nutnost. Na druhé straně při prohlídce paláce velmistrů na Rhodu člověka napadne, kolik věcí zde v minulosti na poměrně malém místě dokázalo lidi spojovat, rozdělovat i nutit vzájemně se vybíjet.
Možná už ale o něčem svědčí editor programu Microsoft Word. Zatímco mi v češtině podtrhl slovo akropolis, muezzin se mu jeví jako výraz naprosto český.
