Předvolební masáž byla skutečně mohutná, a tak se někteří neúspěšní kandidáti vymlouvají na nepřízeň médií. Prý koho nechválila, neměl šanci na úspěch, takže oni odpovědní, stojící za nutnými bolestnými změnami neměli šanci. Tuto legendu poťouchle sama média přiživují, protože je to pro ně vlastně vítanou reklamou. Stručná fakta však ukazují něco úplně jiného.
Kandidát s největší mediální podporou, ba přímo s mediálním magnátem za zády ve volbách zásadně propadl. Několikaměsíční intenzivní masáž se totálně rozplynula po několika objektivních zprávách (otevřené debaty kandidátů) a internetové diskusi zaujímající odlišný pohled. Ani desítky milionů, billboardy na každém sloupu, PR články nepřiměly občany volit „správným“ směrem. Lekce, kterou si už v minulosti onen štědrý sponzor zkusil s jednou rebelující poslankyní či nerebelujícím stranickým předsedou, se opět opakovala. Jednoznačný důkaz toho, že za prachy si nejen štěstí, ale i trvalejší přízeň voličstva nekoupíš. Skoro se zdá, že nejsilnější kampaň míti = bez mandátu býti.
Dále zde byla neotřelá kampaň kandidáta „občanského“ tlačená na sociálních sítích alternativními umělci a recesisty jako volba ryze občanská a nepolitická. V tomto druhu média byla zdánlivě téměř nejsilnější. Výsledek je také známý a docela překvapivý. Oba kandidáti zaujímající ve svém segmentu mediální pozornost nejvyšší intenzity nakonec do závěrečného kola ani nepostoupili. Zdá se, že občané neberou pouze líbivou slupku, ale zajímá je také kvalita obsahu, a ta nakonec v prvním kole přese vše zvítězila. Dokonce to vypadá tak, že český volič je dost odbojný a má jakousi tendenci kandidáty (i strany) mu mohutně podsouvané automaticky odmítat. Mají tedy média (a řaďme mezi ně i sociální sítě) nulovou moc?
Samozřejmě nemají! Koho totiž ignorují, jako by nežil. V dnešní době mohutného toku informací je totiž důležité, aby se o kandidátovi vůbec vědělo. Kdo není v médiích, prostě neexistuje. Platí tak ono bulvární, ať o mně píší, jak chtějí, hlavně že píší! Ohlas na polapení některých rozkrádačů veřejného majetku nebo dokonce vrahů ukazuje, že sebevětší špína si cca 10%-20% fan klub nakonec vytvoří. Zloději jsou hájeni tím, že jiní kradou více, vrahové špatnou péčí společnosti o jejich blaho ….. A u politiků je tomu také tak. Sebevětší pitomost, pokud je hlásána dostatečně hlasitě, najde nakonec svého kupce (a dobrá myšlenka ho najít nemusí) – jen se dostat na titulní stránky. To ale nepůsobí absolutně, existuje tu cosi, co nakonec většinou generuje racionální výsledek.
Někdo je ovšem nepoučitelný. Silná politická strana, která dělá přesně opačnou politiku, než voličům slibovala, do vedení tlačí nejméně věrohodné osoby, zatímco ty respektované likviduje, pardonuje rozkradače veřejného majetku, kriminalizuje občanské aktivisty, permanentně ztrpčuje život občanům novými administrativními povinnostmi a daněmi …. po zaslouženém výprasku svádí vše na média. No, komu není rady, tomu není pomoci.
Konečný úspěch tedy závisí na tom, aby se o dotyčném vědělo, a pak už je to na jeho charismatu, charakteru a balanci jeho názorů s náladami veřejnosti. Tady média (i když internetová méně) selhávají a ne každý jejich oblíbenec se stane nakonec miláčkem národa. A i když se to podaří, tato láska nikdy nemá dlouhého trvání, pokud není založena na charakterovém fundamentu. Médii si tedy važme, ale nikdy jim neslužme! Jsou pouhým nástrojem a jejich choutky vládnout skrze nastrčené oblíbence je třeba v zárodku potlačovat. Že se tomu tak děje, je hlavním pozitivním poselstvím výsledku voleb.
