S deficitem státních financí je bezpodmínečně nutné něco udělat, a že se to nebude líbit, bylo předem jasné. Vládní bramboračka se dala očekávat, ale jako u každého pokrmu, jde hlavně o výslednou chuť.
Bude dost záležet na celkové detailní úpravě, ale jedno je jasné. Co se týče výdajů, vláda má stále spadeno na důchodce, státní aparát navzdory proklamacím redukční dietu nepodstoupí. Pokud má vláda volit, kde brát, troufne se raději na střední třídu než na velký byznys. Dvě procenta přidaná firmám, které dokáží daňově leccos zoptimalizovat a jejichž daňový výnos je minimální, se opravdu nedají srovnávat s 8% daňovou progresí fyzických osob a růstem DPH. Mimo to zvítězila různá lobby, namátkou jmenujme vinaře, vydavatele, velké firmy a další. Takže se v životě dočkáme asi pěkných paradoxů.
Pokud si po celodenní dřině, kterou jste produkovali přidanou hodnotu, ze které vám stát více jak polovinu sebere, budete chtít večer odpočinout, musíte pečlivě zvážit druh relaxace. Pokud si otevřete knihu a k ní lahev vína, daně už platit nebudete a můžete relaxovat s pocitem, že teď už vás stát neobírá. Ovšem pokud si otevřete Blesk a k němu lahev piva, budete požívat zdaněné položky a i při relaxaci na vás bude stát dále vydělávat. Rodinka, která vychovávala děti k samostatnosti celodenním studiem školy života na ulici, bude na své ratolesti zaslouženě pobírat k svému důchodu několikanásobné výchovné. I když výsledkem jejich výchovy je pobyt jednoho z nich v nápravném ústavu a život dvou dalších ze sociálních dávek. Ovšem vy jste pouze podporovali jednoho syna ve studiu na zahraniční vysoké škole, ten platí daně z nadprůměrného platu, takže si více, jak pětistovku k důchodu nezasloužíte. Tzv. výchovné je jeden z největších nesystémových nesmyslů, ale protože ho prosadila strana koalice stylizující se do pozice ochránce rodin, nejede přes něj vlak. Nakonec i paní pracující na ředitelství policie, kde třídí spisy a laškuje s kolegy, bude zaslouženě za svou rizikovou práci pobírat výsluhy a půjde předčasně do důchodu. To takový pokrývač může klidně v pětašedesáti běhat po střeše a pokládat tašky ve svém pohodovém a nenáročném zaměstnání.
Z výše uvedených několika příkladů je názorně vidět, kam nás snaha o spasitelství a konání dobra dostala. Daně by měly sloužit k financování potřeb státu, důchody k sociálnímu zabezpečení lidí po celoživotní práci v závislosti na výši plateb, které do systému odvedli, sociální síť k pomoci těm nejpotřebnějším. Politici ale v honbě za hlasy začali do daní promítat sociální aspekty, do důchodového sytému jakési ideály společenské prospěšnosti (je společnosti více prospěšný policista, záchranář nebo zemědělec, instalatér, elektrikář?) a sociální pomoc potřebným nahrazují systémem obecných práv a nároků na štěstí. Tradiční politické strany se točí jako korouhvička. Kdysi pravicová ODS sama nadšeně likviduje svůj největší symbol, rovnou daň. Sociální demokracie se ze strany pracujících stala ochotně stranou nepracujících. Do toho se navážejí populisté, kteří by v zájmu národa nejraději národ zlikvidovali. Další by v zájmu oligarchy zase nejraději všechno všem rozdali, samozřejmě tak, aby na ně zbylo nejvíce. Je z toho vůbec nějaká cesta ven?
Šetřit by se dalo samozřejmě podstatně více. Daňový balíček je nepříjemný, ale vykrmený stát dostane jen o jeden zákusek méně. Tady se koalice svému programu zpronevěřila nejvíce. Proklamace o štíhlém, efektivním a digitálním státu zmizely v koši. Byrokracie dále narůstá každým novým zákonem (viz připravované úpravy zákoníku práce), úřady a počty úředníků se dále rozrůstají. Dokud si stát neuvědomí, že je tu pro lidi, a ne sám pro sebe, lépe nebude.
Ona se nakonec nějaká cesta najde. Bude to ale asi dost bolet a budeme se muset všichni učit. Učit se rozpoznávat politické šmejdy od skutečných politiků a nebát se sami angažovat. Pokud necháme prostor jen obchodníkům s vlivem, lépe se nám dařit nebude.
