Před dvěma roky, kdy se ekonomice vedlo, bylo hlavním imperativem utrácet. Lidi, kupujte, půjčujte si, spotřebovávejte! znělo unisono. Dnes, když ekonomika pokašlává a zadrhává, vlády svorně nabádají Kupujte, utrácejte, jinak bude zle! Je tedy spotřeba univerzální medicínou pomáhající v dobrém i zlém?
Nejspíše ne. Zdravý rozum velí v případě krize začít šetřit, odkládat rezervy a připravovat se na nejhorší. To je však to poslední, co by dnešní ekonomové radili. Je třeba naopak více konzumovat, utrácet, aby se fabriky znovu rozběhly a byla práce pro všechny. Jenže ono to tak jednoduché není. Spotřeba je krásná věc, ale pokud spotřebováváte na dluh, konce jsou přesně takové, jak dnes vidíme. Úroky vás jednou předběhnou, a je zle.
No jo, ale když nebudeme utrácet, tak nebude práce, namítne jistě ekonom – samouk. Ano, ale ono záleží, kdo utrácí a za co. V klasickém modelu měla být právě konjunktura zbrzděna rostoucími úroky, aby v recesi nízké úroky ekonomiku stimulovaly. Zkrátka naspořené peníze z minula by se měly díky nízkým úrokům nyní uvolnit. Jenže ono naspořeno není, ty báječné finanční deriváty vytvořily virtuální peníze, za které mejdan pokračoval, i když ty reálné vůbec neexistovaly. Proto by právě nyní měli lidé začít šetřit, aby z jejich úspor mohl stát sanovat systémové kolapsy (například špatné banky). Stát by byl jakýmsi garantorem, který proces obnovy koučuje. Pokud však, jak dnes vidíme, stát kryje náklady restrukturalizace tiskem nových peněz a současně nabádá domácnosti k dalšímu utrácení, je docela pravděpodobné, že dojde k ještě ošklivějšímu třesku – třeba i potenciální měnové reformě. Proč tedy stát nepoužívá staré logické pravidlo a místo toho tlačí na spotřebu jako splašený? Odpověď je jednoduchá, i když analytiky nepříliš zdůrazňovaná.
V případě stimulace úspor a jejich centrálního přerozdělení ve prospěch strukturálních změn ekonomiky by totiž rostly úrokové míry, protože by bylo nutné dostat je na úroveň, kdy se lidem spořit vyplatí. A to je dnes naprosto nepřípustné. Proč? Protože nikdy v minulosti nebylo takové procento domácností zadluženo hypotékami či spotřebními úvěry. V případě samoregulace, kdy by úroky vystoupily na úroveň odpovídající krizi (cca +5% nad dnešní hladinu), došlo by ke kolapsu nezanedbatelného procenta domácností. A to dnes žádná vláda politicky neunese.
Proto tedy nesmyslné stlačování úroků k záporným reálným hodnotám, proto ta faktická záchrana dlužníků na úkor disciplinovaných věřitelů. Dlužníci jakž takž své hypotéky ustojí, věřitelé odepíší reálně nějaké to procento úspor, ale ekonomika bude možná zachráněna. Je třeba ovšem zdůraznit ono možná. Možná také spadneme do období vlekoucí se stagflace, kdy peníze začnou ztrácet svou hodnotu, vymizí stimulace k úsporám (= investicím) a ekonomika se povleče jako v omámení. Dlužníci budou zachráněni, daňoví poplatníci obráni, státy zadluženy a domácnosti budou užívat zastaralé elektrospotřebiče nakoupené na spotřební úvěr v neudržovaných bytech financovaných hypotékou. Že je to příliš apokalyptické? Ano, pravda bude nejspíše někde mezi, ale jak vidíme dnes, i apokalypsy se někdy dějí.
