Kolem uzavření dolu v Paskově se rozpoutala zuřivá diskuse a padají nejrůznější argumenty. Mezitím však zanikají stovky míst prodavačů, čerpadlářů, pracovníků v likérkách, a to přispěním vlády a nové legislativy. V tomto případě však žádný hlasitý povyk moc neslyšíme.
Osud více jak tisícovky těžce pracujících chlapů je jistě zajímavé téma a média se v něm vyžívají. Víme přesně, kdo co rozbil, ukradl, vytunelovat …. ale podstata jaksi uniká. Nerentabilní důl bude prostě zavřen dříve nebo později. Lidé si budou muset hledat jinou práci a otázka je, v jakém rozsahu jim s tím má kdo pomoci. Teorie o dotaci nerentabilních pracovních míst z prodeje bytů jsou mimo reálný rámec. Podstatné však na celé věci je, že na začátku všeho stálo chybné rozhodnutí vlády. Důl bylo třeba prodat, o tom žádná, ale všude v civilizovaném světě vlády podobné transakce velice pečlivě připravují a do smluv dávají spousty důležitých podmínek. Osud pracovních míst bývá pro moudré vlády prioritou číslo jedna. Pokud dnes ti samí lidé, kteří důl prodávali, vyjadřují úžas nad náhlým (je 12 měsíců krátká lhůta?) zánikem tolika pracovních míst, nevědí, co podepisovali, nebo ještě hůře podepisovali něco, co bylo uděláno velmi diletantsky.
V tichosti ovšem běží jiné procesy, které likvidují další pracovní místa, a nikdo se zatím moc nerozčiluje. Ono je totiž pro fungování naší výkonné moci jaksi příznačné, že pod momentálním dojmem se přijímají opatření, o jejichž dopadu v řádu několika let nikdo neuvažuje. Svět není totiž jednoduchý a řada byť někdy „dobře“ míněných opatření bude mít v delším horizontu nepříjemné důsledky. Pod tlakem veřejného mínění, médií nebo obyčejného populismu se však přijímá spousta věcí, které nic dobrého nepřinesou.
Z jakéhosi iracionálního důvodu se po metanolové aféře prosadil názor, že pančování alkoholu zabrání kauce výrobců. Oni tedy spíše ti velcí využili situaci k likvidaci malých a podpořili legislativu kauce zavádějící. I když by logicky člověk řekl, že pančování provádí hlavně černí výrobci, kteří žádnou kauci platit nebudou, i sama funkce kauce je pofidérní. Když někde složím peníze, znamená to, že budu poctivý? Účelem bylo od začátku zlikvidovat ty malé poctivé, a jak se zdá, účelu bylo dosaženo. Řada se jich ozývá, že výrobnu zavřou, někteří tak už učinili a lidi propustili. Těch pár desítek nezaměstnaných není tak zřetelně vidět, ale mohou se právem označovat za nezaměstnané rozhodnutím státu. Že někde v přítmí pančování dále pokračuje, samozřejmě bez jakékoli kauce, je více než pravděpodobné.
Obdobná situace je u malých benzinových stanic. Tam je situace ještě drastičtější. Stát není schopen vybrat daň z pohonných hmot, tak kaucí prostě zlikviduje malé podnikatele, aby byla situace přehlednější. Co si má počít majitel dvou, tří vesnických čerpaček a jeho zaměstnanci, zákon samozřejmě neřeší. 20 mil. Kč kauce pro všechny je skutečně cílenou likvidací těch malých. Jak to zamezí miliardovým daňovým únikům (které dělali ti velcí), je opravdu záhadou.
Paradoxem je, že výše uvedená opatření zaváděla vláda tzv. pravicová. Přitom regulace, kauce, certifikace jsou nástrojem především centralizovaného řízení ekonomiky. Slova o podpoře podnikání a živnostníků zní v této souvislosti jako špatný žert. Činí se ovšem i levice.
Můžeme začít u prodavačů. Levicový Senát v tichosti navrhl zákaz práce o státních svátcích. Údajně se tak dopřeje pracujícím matkám klidu a pracujícím obecně čas na relaxaci místo honby za konzumem. Ovšem těch cca 7 volných dní bude znamenat úbytek minimálně 5000 pracovních míst v obchodě, pokles prodeje o 1-2 % a tím růst nezaměstnanosti. Politici na jedné straně volají po růstu spotřeby jako cestě z krize, na druhé straně ji jediným zákonem likvidují a s ní i tisíce pracovních míst. Otevřeno totiž mají ve státní svátek hlavně velké řetězce, které počty pracovníků racionálně upraví. Rovněž tyto dny nikdo moc rohlíky kupovat nechodí, nákupy se dějí většinou „z rozmaru“, tj. jde právě o ty položky, které zvedají obrat, vytvářejí poptávku, a tím i pracovní místa.
Všechny uvedené kroky dále směřují k centralizaci ekonomiky, likvidaci malého podnikání, pracovních míst a poklesu hospodářského růstu. Kde se tedy bere víra, že příští roky přinesou prosperitu a rozmach, zůstává naprostou záhadou. Každé „dobře“ míněné opatření by mělo totiž projít nejdříve testem zdravého rozumu, a pak až být uváděno v praxi. V kontextu předvolebních slibů se toto však zdá dost nepravděpodobné.
