Bylo zajímavé číst úvahy o smrti indické sestřičky, která naletěla na nejapný žert jednoho provinčního rádia. Objevují se teorie o spoluvině posluchačů, či přímo obecně nás konzumentů mediálních produktů, královské rodiny atd. Houby, celou tu nechutnost spáchala ona stanice a měla by si to také vypít až do dna!
Zazněly argumenty, že prý my posluchači (čtenáři, diváci = masa) si to prý žádáme, a tak se na té „mediální vraždě“ údajně také podílíme. On se nás snad někdo ptá na to, čeho si žádáme? Ano, média se honí za poslouchaností, sledovaností, čteností …. Ale mohou snad za to jejich konzumenti? To je jako kdyby nám vyčítal pojišťovací dealer to, že si zlomil nohu cestou k nám do baráku. I kdybychom mu ji zlomili za to, že nám leze o víkendu do soukromí, je to jen jeho dobrovolné rozhodnutí a jeho vlastní odpovědnost! I u nás jedno rádio s oblibou volalo a možná i volá (nevím, už to pár let neposlouchám) do různých institucí a snaží se dělat z lidí hlupáky. Někomu se to líbí, někomu to zvedá chlupy na těle, a raději přepíná. Ty hlupáky z lidí ale dělají oni, ne jejich posluchači!
Ostatně o etice bulvárních médií krásně svědčí i poslední tuzemský příklad, kdy naopak šéfka deníku považovaného za „matku českého bulváru“ prošla také určitou zajímavou osobní peripetií, ale onen bulvár jindy cupující flíček na kalhotách jiných celebrit o oné záležitosti cudně mlčel. Dryáčnická média nepracují tedy vůbec stylem Padni, komu padni, a když náhodou padne jim, vydávají se s chutí za oběť.
Prý za tu smrt může možná i přehnaná úcta ke královské rodině. Kdyby si prý anglická královská rodina nepěstovala takový respekt, mohlo by být oné sebevraždě zabráněno. Propána proč se jen snažíme neustále otáčet příčiny a důsledky? Není naopak hezké, že existují ještě země, kde lidé mají k něčemu nebo dokonce i k někomu úctu? Kde berou profesní selhání jako osobní tragedii? Ano, hlupáky dělají z lidí opět jen hloupí moderátoři vezoucí se po povrchu líbivé popularity, ne instituce budující si po staletí respekt.
Stalo se dnes moderní vše relativizovat. I u mnohonásobných vrahů se hledají důvody jejich činů v jejich okolí, nepřízni osudu atd. Ovšem takto nikdy lidská společnost nefungovala a podmínkou jejího přežití bylo v minulosti ono starověké oko za oko, zub za zub. Ano, moderní doba nás naučila v blahobytu poněkud vinu zlehčovat a odpouštět. Jenže to se může jen, pokud jde o majetek či čest. Pokud jde o život, jde legrace stranou. Opravdu odpouštět může totiž jen oběť činem postižená. V případě smrti však nikdo, kdo může odpustit, nezůstává.
