Očekávání vysokého volebního zisku, a tím i lukrativních postů dohání některé politiky k zoufalým činům. Je třeba se dostat na volitelné místo za každou cenu. Stačí posun po kandidátce o místo dolů, a peloton plný dárků nenávratně ujede. Lze se divit, že v takové situaci došlo i na žaloby?
Soudí se dnes kdekdo o kdeco, ale soudy o místo na kandidátce politické strany? To tady opravdu ještě nebylo. Krok je to ovšem z určitého pohledu logický. Člověk chodí roky po nudných schůzích, lepí plakáty, přesvědčuje jiné mnohdy i o věcech, kterým sám moc dobře nevěří nebo nerozumí …. Pak se přiblíží vidina volebního vítězství, místa v parlamentu, výboru, možná i nějaké komisi či dokonce funkce s možností rozdělovat peníze. A pak vás vaše rodná strana přesune na nevolitelnou pozici nebo z kandidátky úplně ven. Kde je v tom nějaká spravedlnost? Doba nazrála, voliči jsou tak naštvaní, že zvolí klidně i koště (nebo něčí tenisovou raketu) slibující jasné zítřky, a oni tam místo vás strčí někoho, kdo zrovna zatlačil na správném místě. To je nějaká spravedlnost, to přece musí uznat každý soud?
Případy soudních sporů o stranické kandidátky ovšem ukazují na zásadní slabinu naší demokracie. Ta je bohužel založena dle Ústavy „na volné soutěži politických stran“, což v kombinaci s osobním mandátem poslance přináší v dnešní době poměrně velký chaos. Bez strany se do parlamentu nedostanete, pokud tam už ale jednou díky partaji jste, můžete si dělat, co chcete, včetně přestupu do strany jiné. No kdo to má? To je jako kdybyste dělali prodejce zboží pro zavedenou firmu, a peníze si nechávali sami pro sebe. A ještě navíc neměli ani možnost si sami otevřít firmu svou vlastní. Opravdu podivný systém.
Problém je asi v tom, že v moderní době on line komunikace a komplikovaných společenských témat bez jednoznačně kladného řešení je stranický systém v podstatě přežitý. Strany mění programy jako ponožky. Místo slíbeného snižování daní daně klidně zvednou, místo boje s tuneláři tunelářům ještě fabriky přihrávají …. Je to skoro deset let, co jeden premiér po dvou letech vládnutí odpověděl na dotaz po příčině neplnění volebních slibů kouzelnou větou: „My jsme to sice slibovali, ale my jsme neřekli, že to tak také bude!“ To tehdy ještě premiéři považovali za nutné nějak to neplnění vysvětlovat. Dnes se už na takovou prkotinu, jako neplnění programu vlády, nikdo vládnoucích představitelů ani neptá. Má se jaksi samo o sobě za to, že se stejně z těch slibů nejspíše nic plnit nebude. Ono je to dáno také komplexností současných problémů, provázaností ekonomiky s vývojem té celosvětové atd. Daleko větší význam než stranická příslušnost má dnes pro voliče osobní integrita zástupců, které si volí. A to je vážný problém. Jednou zvolený poslanec je v praxi neodvolatelný a dostává se v nakonec i mimo kontrolu strany, která ho nominovala a měla by tuto integritu voličům tedy garantovat. Jak z této slepé uličky ven?
Cesta ke zlepšení stavu je ve zpětné vazbě poslance, tj. v jeho vazbě na konkrétní skupinu lidí, která si ho jako svého zástupce volí. Taková vazba je možná pouze ve volebním systému většinovém, kde v první linii platí vztah volič-poslanec, a ne strana-poslanec. V systému poměrného zastoupení nakonec ani žádná zpětná vazba poslance na cokoli neexistuje, poslanci i strany si mohou dělat během volebního období prakticky, co chtějí. Určitě nelze vládnout dle momentálních nálad voličů a průzkumů veřejného mínění, bez určité možnosti odvolatelnosti poslance však lepšího fungování naší demokracie nikdy nedosáhneme.
