Termín digitalizace se v poslední době skloňuje stejně často, jako kdysi vědecko-technická revoluce nebo aplikace vědy a výzkumu v praxi.
Skoro to vypadá, jako kdyby stát a některé korporace objevily po 30 letech konečně existenci počítačů. Digitalizace prý přinese kýžený skok naší ekonomiky od montoven k high tech, zefektivní a zeštíhlí stát, učiní styk s úřady pro občany příjemnou zábavou …. Málem člověka napadne, k čemu že v úřadech ty počítače posledních 20 let využívali.
Lze slyšet například tvrzení, že digitalizace přinese hladký průběh přijímacího řízení na střední školy. Ministerstvo prý bude konečně vědět, kolik se kam hlásí žáků a bude řešit kapacity. Pokud mluvíte s učiteli, slyšíte jen nářek na vyplňování tabulek, hlášení a průzkumů. Ministerstvo pak klidně tvrdí, že neví, kam se kdo hlásí! Oni tam nemají počítač s excelem? Problematika školství je jistě téma na stovky blogů a není účelem tohoto ji řešit, jde jen o konkrétní příklad toho, jak státní aparát neumí pracovat s jednoduchými informacemi. Ono i to pravidelné objevování, že máme silný populační ročník a chybí školky, následně školy a dále střední školy už není vůbec ani úsměvné. Stát nemá matriky, nedělá každých 10 let podivné sčítání lidu, jehož výsledky nikdo nikde neviděl? Pointa je v tom, že pokud neumí stát pracovat s naprosto jednoduchými daty, žádná digitalizace situaci nezachrání. Ono je třeba totiž také konat, pracovat, a to státnímu aparátu zoufale nejde.
Dovedete si představit, že by takový stát dával například dohromady google maps? Aplikace, která vás dovede, kam potřebujete, ukáže, co hledáte, a zadarmo! V režii státu by nejdříve vznikl úřad, pak by proběhla analýza, následovalo by výběrové řízení, navýšení rozpočtu …. a po 10 letech by vzniklo něco s poloviční funkcí za miliardy korun. A tak to přesně probíhá s digitalizací. Ten úřad už máme a můžeme se těšit na kroky další.
S digitalizací na tom nejsou ovšem ani lépe některé velké korporace. Digitalizace v jejich pojetí vede často k tomu, že si klient udělá někdy v dost komplikované aplikaci vše sám, a nakonec to hezky zaplatí. A tak o věc, kterou byste na přepážce jednoduchým formulářem nebo na call centru jedním telefonem vyřešili za pár minut, zápasíte s úžasným systémem, který připravoval někdo, koho nenapadlo, že s ním bude zacházet člověk, který to hodiny nestudoval, jako on. A samozřejmě, ke všemu potřebujete jinak konstruované heslo, pin, uživatelské jméno, číslo zákazníka a nejlépe speciální aplikaci.
Ne, digitalizace za to nemůže a určitě přináší mnoho dobrého. Nedělejme z ní ale ideologickou nálepku. Jako mnoho jiných věcí, jedná se pouze o nástroj. A s nástrojem se dá zacházet dobře i špatně, záleží, jak zručný řemeslník ho používá. Ten, kdo neumí uříznout prkénko ruční pilkou, obvykle nic nesvede ani s motorovou pilou. Nečekejme proto, že nás digitalizace sama o sobě spasí.
