Zdá se vám to nelogické? Média přece s chutí referují o bohatých, kteří se v záchvatu lidumilnosti dožadují vyšších daní. Že by chudí nechtěli vyšší daně pro bohaté, se zdá nelogické, ale je tomu opravdu tak. Ač se o tom tolik nepíše, bylo to prokázáno sociologickými výzkumy.
Ono když se bohatý dožaduje vyšší daně, tak všichni s nadšením tleskají a zní to velmi dobře. Nikoho už ale nenapadne, co tomu bohatému ty vyšší daně platit brání nebo proč nevěnuje tedy své zbytečné finance potřebným jinou cestou! Ve skutečnosti je to od těch bohatých Američanů, Němců či Francouzů hlavně dobrý marketing. Publikum jim zatleská, a oni si dále v klidu vybírají pečlivě zemi s nejnižším zdaněním, kam výrobu ze svých fabrik či finance ze svých bank převedou. Politici pak pokývají hlavou a povzdychnou si, že pokud by daně zvýšili, nebude v jejich zemi už nikdo investovat, nelze tedy nic dělat a život jde dále.
Mnohem pozoruhodnější je, že naopak chudí lidé vyšší daně v reálu také nepodporují. Proč? Tady hraje roli smysl pro fair play (nebo podle socialistů obyčejná lidská závist). Řada lidí tvrdě pracuje a drží se s vypětím všech sil nad hranicí chudoby. Zdálo by se, že tato skupina musí přece jednoznačně podporovat nějaké to přerozdělení ve svůj prospěch. Opak je ale pravdou. Tato vrstva „nižší střední třídy“, která je de facto ve společnosti nejširší, je v hloubi duše zásadně proti přerozdělování. Pokud dojde ke zdanění bohatších a transferu takto získaných prostředků k nejchudším, ztrácí totiž tato vrstva hned dvojí iluzi. Iluzi toho, že se tvrdou prací drží nade dnem, kde se nacházejí ti nejneschopnější. A iluzi toho, že pokud bude úspěšná, může se dostat do vyšší vrstvy, kde ji čeká zasloužené bohatství. Přerozdělování od bohatých směrem k chudým totiž působí proti této iluzi a bere motivaci, protože ti nejchudší se tak dostávají bez zvláštního úsilí výše na standard nižšího středu. Tj. ten, na který se jinak musí tvrdě pracovat. Ať se to zastáncům pracujících sebevíce nelíbí nebo ať se to zdá sebevíce nelogické, tato iluze působí velmi silně a ve finále způsobuje jakoby paradoxně i tendenci nižší střední třídy volit pravici a nepodporovat přerozdělovací programy sociálně orientovaných vlád.
Jednoduchá rovnice bohatý = pravičák, chudý = levičák v podstatě neexistuje. Vrstvení politického spektra připomíná v závislosti na bohatství vlastně spíše sendvič. Přerozdělení niterně podporuje lumpenproletariát a vyšší střední třída (omámená altruismem a ideály sociální spravedlnosti), proti přerozdělování je zásadně nižší střední třída a vrstva těch nejbohatších (i když z marketingových důvodů tvrdí mnohdy něco jiného).
Možná se zdají někomu tyto závěry hodně cynické, ale jsou založeny na statistických údajích a realitě. Nakonec i vývoj volebních preferencí a některé „překvapivé“ volební výsledky tyto závěry ilustrují. Proto je také pro politické strany v praxi tak těžké získat „střed politického spektra“. V tomto středu jsou totiž téměř rovnoměrně zastoupeny skupiny obě - voličů pravice a levice. Střed tedy není nikdy zdrojem kýžené politické stability, ale spíše zdrojem nestability, protože mnohdy volí podle momentálního dojmu. Ale to už je na úplně jiné téma.
