Po Praze se prohání v autě žena, která má zákaz řízení a byla již přesto údajně 18x přistižena za volantem. Jedná se prý o nepříčetnou osobu, takže za své jednání není trestně odpovědná, a policie s tím nemůže nic dělat. Pokud jí zabaví auto, pořídí si auto nové a show pokračuje. Pokračovat bude zřejmě až do okamžiku, než někoho usmrtí. Nebo možná i pak…
Neuvěřitelné? Bylo by něco takového možné někde jinde? Pokud se však šířeji zamyslíme nad stavem věcí veřejných v naší zemičce, nelze se naprosto ničemu divit. Pokud je nepříčetnost definována jako stav, kdy osoba není trestně odpovědná za své jednání, avšak má neomezené právo jednat a činit právní úkony, tak se v tomto stavu nachází i značná část naší politické reprezentace a státní správy, vlastně i celé společnosti.
Nemá cenu uvádět případy nesmyslných investic, cinknutých zakázek, protěžování spřízněných lidí, vyloženého rozkrádání státních peněz ….. I když se mnohdy moc dobře ví, kdo za těmito případy stojí, nic se neděje. Země byla postižena jakousi epidemií nepříčetnosti. Peníze mizí, zadlužují se příští generace, ale všichni jsou v klidu. Takový nepříčetný řidič je proti nepříčetnému politikovi nebezpečí naprosto bezvýznamné. Jízda s autem může skončit sice bouračkou nebo i smrtí pár lidí, ale proti havárii celého národa či státu je to naprosto zanedbatelné. Přesto se nad články o nepříčetné řidičce vytáčíme daleko více než nad zprávami o deficitu našich veřejných financí. Částka státního dluhu připadající na jednoho člověka pracujícího v produktivní sféře (tj. neplaceného státem) se začíná blížit 1 mil. Kč, ale politici, kteří to takto vedou, jsou nepříčetní – oni za to přece neodpovídají, i když ty peníze horlivě utrácejí.
Co jiného lépe ilustruje stav, do kterého se postmoderní společnost dostala? V džungli regulí sociálního státu se ztrácí jakýkoli smysl pro realitu. Práva jsou jasně definována – každý má nárok na garantovanou porci štěstí. Odpovědnost je definována ještě precizněji – tak precizně, že nikdo vlastně není postižitelný. Právo nastoupilo cestu formálního perfekcionismu, tj. postupné ztráty jeho vymahatelnosti. Krádež není krádeží, podvod podvodem, pokud nejsou naplněny zákonem přesně definované znaky. Pokud tedy kradete zákonem nedefinovaným způsobem, jste beztrestní. Ještě před dvěma sty lety stačilo desatero obsahující 179 slov, a každý věděl, jak se chovat. Dnes máme sbírky zákonů o tisících paragrafů a milionech slov, a každý se chová, jak uzná za vhodné.
Stav právního vědomí příkladně dokresluje scénka z jedné střední školy. Žák přistižený při otevírání dveří kopnutím nohy na výtku kantora odpovídá: A kde je ve školním řádu napsáno, že se nesmí kopat do dveří? Ve vědomí lidí se prostě přestupek či zločin nedějí, pokud u něj nejsou přistiženi. Pokud jsou přistiženi, je nutné zjistit, jestli se nedá najít okolnost, která je zbavuje odpovědnosti, pokud jsou odpovědní, je třeba prověřit, zda nebyl porušen nějaký formální postup při jejich dopadení...
Pokud se společnost zbaví fungování logiky, začíná být řízena nepříčetnými lidmi a dříve nebo později havaruje. Neumíme-li eliminovat nepříčetné řidiče a politiky, dopadnou nakonec důsledky na nás na všechny.
