V komunální kampani se asi z nedostatku jiných vděčných témat začíná čím dál více vynořovat téma gamblingu. I když je sázkový byznys v naší republice snad nejregulovanějším odvětvím, objevují se hesla jako „Proti neomezenému gamblingu“ ap. Z výrazů odhodlaných politiků je zřejmé to, že jsou myšleny herny a kasina, nikoli gambling politický, i když ten by si zasloužil pozornost přinejmenším stejnou.
Hrací automaty jsou dnes opravdu na každém rohu a herny a kasina zaplňují některé ulice téměř stoprocentně. Pokud má smysl nějaká regulace, pak by to měla být nejspíše koncentrace těchto zařízení do bodů, kde se dají efektivně kontrolovat – do heren a kasin. Místo toho však v záchvatu populismu podnikají některé obce svatá tažení právě proti čistým hernám, zatímco nějaký ten automat v hospodě velkoryse přehlížejí. Pokud bychom trvali na koncentraci sázkového byznysu do speciálních zařízení, lze jasně vymezovat parametry provozování a následně je vynucovat. To by mohlo vést k vyčištění trhu přirozenou cestou a přežití zařízení splňujících elementární kritéria „slušnosti“. Nicméně plošné zákazy vypadají velmi efektně a nikomu jaksi nevadí, že se tím hráčský byznys přesouvá do sféry šedé ekonomiky a periferních lokálů. Zastrčená hospoda v přítmí železničního podjezdu však voliče nedráždí evidentně tolik, jako nablýskané kasino na hlavním náměstí.
S tím hráčstvím je spojený ještě jeden zajímavý fenomen. Zatímco je obecně akceptováno, že někteří lidé jsou natolik slabí, že se neumí ubránit hráčskému pokušení, neodolají nabídce šmejdů na předváděcích akcích atd., je rovněž obecným kánonem, že všichni mají rovné volební právo. Dokonce je mnohými prosazováno, že všichni mají právo rozhodovat referendem o sebesložitějších záležitostech. Opravdu jsou schopni lidé, kteří se neumí ubránit hře s pravděpodobností výhry 1:10, rozhodovat o veřejných financích, stavbě jaderné elektrárny atd.? Existují tedy různé kategorie občanů nebo jsou si všichni rovni? Pokud si nemají být občané rovni v možnostech utrácet své (snad poctivě vydělané) peníze, jak pak mají být rovni v rozhodování o penězích těch druhých (vybraných do státního rozpočtu)?
A tím se dostáváme k politické reprezentaci. Zatímco politik hodlá občanovi gamblerství regulovat, sám mu podléhá s nezkrotnou vášní. Vášní o to horší, že gambluje ne se svými prostředky, ale penězi nás, daňových poplatníků. Kdybyste se veřejně chlubili tím, že utratíte ročně pouze o 10% více, než vyděláte, asi by každý pochyboval o vašem duševním zdraví. Naše státní rozpočty se pohybují přesně v tomto poměru po řadu let, a přesto občané důvěřují státu daleko více, než sobě, a dovolávají se jeho ochrany na každém kroku. Politická reprezentace však už nyní gambluje přímo s osudem státu jako takového. Pod proklamacemi demokracie se připravuje zřízení privilegované vrstvy vlastníků státu (státních úředníků), která se bude těšit nevídanému hmotnému zabezpečení, sociálním jistotám a bude disponovat právem rozhodovat o životech nás „obyčejných lidí“. Tady můžeme prohrát opravdu hodně. Ono to s fotovoltaikou vypadalo také docela nevinně, a nakonec jsme prohráli cenu energie na 20 let dopředu a bude nás to stát nějakých 300 mld. Kč. Mají takoví hráči právo řídit společnost? Přesto jsou znovu a znovu voleni a své závislosti propadají stále více.
K politickému gamblingu se přidává i ten justiční a systém práva v podstatě kolabuje. Lidé jsou šikanováni za drobné přestupky, ale po silnicích se prohánějí zdrogovaní řidiči, řidiči bez řidičského oprávnění atd. Sem tam někoho zabijí, lidé nosí květiny, ale systém dále zločince nechává běhat po svobodě. Z vězení se propouští po polovině trestu, takže i těžcí vrazi se dostávají ven po pěti letech. Velké šéfy soudí pro pokus o vraždu, tunely v řádu miliard, celé roky, a oni si klidně užívají svého luxusu a k soudu posílají omluvenky.
Dnes a denně hazardujeme s obrovskými hodnotami, jako je prosperita společnosti, právo a morálka. Nějaká ta herna je proti tomu naprosto zanedbatelná. Přesto veřejnost s radostí skáče na návnadné problémy, a ty velké nechává bez povšimnutí. Socialismus v nás nechal pocit, že lze přijít k penězům, majetku bez tvrdé práce. Tento pocit nevymýtí žádné zákazy a nové zákony. K tomu bude třeba mnoha let těžce sbíraných zkušeností a prosazování zákonnosti v každodenním životě.
