České NE paktu stability vyvolalo nadšený aplaus všech odpůrců EU. Odmyslíme-li si však emoce, z hlediska logiky se jedná o ovace naprosto nepochopitelné. Nestalo se totiž nic jiného, než že Česko slíbilo 38 mld. na řešení problémů eurozóny a současně odmítlo podepsat dokument, kde se jeho dlužníci zavazují, že nebudou tolik utrácet. Opravdu to připadá někomu jako výborné rozhodnutí?
Předně ČR prohlašuje, že má zájem dodržovat pravidla daleko tvrdší, než ta, která ležela na stole. Proč jsme je tedy odmítli podepsat, kromě iracionálního argumentu, že to bylo v Bruselu, je naprosto záhadné a naši spojenci v EU (nebo pro někoho už nepřátelé?) to opravdu těžko mohou pochopit. Vnitropoliticky je toto gesto také dost nečitelné. Politická síla, která rozpočtovou vyrovnanost verbálně prosazuje a principiálně odmítá přímou demokracii ve formě referenda, se pod závazek odpovědného hospodaření podepsat odmítla a současně prosazuje na toto téma konání – referenda! A to i přesto, že si je vědoma, že zákon o referendu může projít jen se souhlasem opozice, která je ochotna jej schválit pouze jako zákon obecný, nikoli jednoúčelový. Může se tak nakonec stát, že po příštích volbách v případě vítězství opozice ČR skončí bez závazku vyrovnaného rozpočtu a se zákonem o obecném referendu. Opravdu mistrný politický tah. Opozice tak dostane ve skutečnosti na podnose vše, co je pro ni zajímavé, i když naoko bude tvrdit opak.
Mezinárodní důsledky tohoto rozhodnutí zatím neznáme. Nemá cenu se strašit katastrofou, ale signál to je. Je to signál, že patříme mezi ty podivné zemičky ve středu Evropy, které jednou znárodňuji a zavírají novináře či dokonce centrální bankéře, jednou odmítnou podepsat to, co dlouhodobě hlásaly, jindy zase odvolají premiérku, která splní to, k čemu je její země zavázána ….. Zkrátka a dobře, nikdo v nás žádné Švýcarsko či Rakousko vidět nebude ani náhodou. Potvrdili jsme prostě příslušnost ke bloku postkomunistických zemí, se kterým je to z pohledu investorů pořád takové nějaké divné. Zítra nám asi nikdo nic zásadního neprovede, ale finančníci a politici světového formátu nemají nečitelné partnery moc rádi. Za rok, za dva budeme platit o nějaká 0,2-0,5% vyšší úrok z našich dluhů, než by bylo nutné, a nikdo už nebude ani vědět, proč. Nikdo to také jasně vidět nebude, ale těch pár miliard bude chybět na našich dálnicích nebo sociálních dávkách potřebným. Bude nás ale těšit, jak jsme to těm eurobyrokratům nandali.
Některá rozhodnutí jsou z pohledu historie jednoznačně státnická, i když jim veřejnost v momentu jejich přijetí zrovna neaplaudovala. Některá rozhodnutí byla oslavována nadšenými davy, ale ty samé davy jejich autory po letech proklínaly a někdy i věšely. Většina rozhodnutí nakonec zapadne, jejich původci se stanou bezvýznamnými, někdo jiný jejich dopad zkoriguje a čas běží dále. Po letech lépe uvidíme, o kterou kategorii šlo v tomto případě. Ty, kteří tento blog na kusy roztrhají, jenom prosím, aby si ho přečetli za 3 roky.
