Zachráněné automobilky, postátněné banky, oddlužené aerolinky – to vše jsou zombie firmy budoucnosti, které budou ekonomiku trápit ještě dlouhá léta. Jedna věc je totiž firmu udržet nad vodou nalitím nějaké té státní miliardy, druhá, co s ní posléze. Tento problém začíná vrtat v hlavě stále více americkým ekonomům. Ti evropští mají ještě pořád plné hlavy zachraňování, ale ono jim to brzy také dojde.
Pro příklad nemusíme chodit daleko. Viz naše slavné sklárny a porcelánky. Stát je jednou zachránil. Jenže ony nadále vyráběly draze, protože prostě jejich zaměstnanci by nebyli ochotni akceptovat platy srovnatelné s asijskými výrobci. Ekologické, energetické a další náklady jsou rovněž někde jinde. A ta stále omílaná pohádka o zlatých českých ručičkách, jejichž práci nikdo jiný nesvede, je bohužel také už jen právě tou národní pohádkou. Copak ty miliony pracovitých lidí na východě jsou nějak významně nešikovnější? Proč by se to nemohli také naučit a proč by to při své pracovitosti nemohli dělat daleko efektivněji, než my? Nakonec ten porcelán jsme jim kdysi ukradli a oni ho vždycky dost dobře uměli.
Podstatné je však to, že nakrásně můžete nalít do továrny peníze a zachránit ji před krachem. Pokud však její produkce je významně dražší či nekvalitnější než ta od konkurence, ta fabrika bude potřebovat obdobnou pomoc opět znovu a znovu. To se děje dnes se sklem a porcelánem u nás, s automobily v Americe, Francii či Německu atd. Takový textil už to má dávno za sebou, protože tam při vysoké pracnosti a procesní nenáročnosti odpor ani klást smysl nemělo. V jiných oborech to je asi bolestivější, ale tuto válku prostě vyhrát nemůžeme. Český křišťál vezme jistě osud českých motocyklů a Američané si bolestivě uvědomují, že americká auta budou následovat do věčných lovišť vystřílené bizony.
Asi namítnete, co nám tedy zbývá, co mají vlastně lidi u nás dělat? Pracovat přece někde musí. Začít asi budeme muset od masivní rekvalifikace a pokračovat směrem k samostatnému uvažování a podnikání. Bohužel to bude běh na dlouhou trať, ale o tom snad někdy příště.
