Je čtvrteční podzimní odpoledne. Za prosklenými dveřmi směnárny padá déšť a míhají se auta. Tu ke dveřím přichází čtyři osoby. Pozorují okolí, nakukují dovnitř a dvě, postarší ženy, vchází. „Hello,“ začne rázně viditelně drsnější z nich. Anglicky chce znát kurz eura na koruny. „Dvacet čtyři sedmdesát,“ reaguji pohotově, pokoušeje se o milý úsměv. Neopětováno… tedy neopětováno paní drsnou, druhá působí vlídně i bez úsměvu. „Ne, ne… za dvacet pět,“ reaguje. „Ale to je „víajpí“ kurz. To je až od tamtoho limitu,“ ukazuji na kurzovní lístek zanechávaje lehký úsměv. „A kolik euro chcete prodat?“
Podívaly se na sebe. „Dvě stě.“ „To je málo, dvacet čtyři sedmdesát.“ „Ale v centru budeme mít dvacet pět,“ „Dvacet pět Vám na dvě stě nemůžu dát… dvacet pět ne…“ Otočily se na sebe polohlasem si vyměňujíce krátké věty, potom se paní drsná, stejně ostře jako na začátku, zeptala: „Jste žid?“ (to asi pro moji pokrývku hlavy.) „Proč, proč to chcete vědět?“ „Odpovíte nám?“ To byla docela rázná, přímá otázka. Pronesená takovým tónem mně připadla komická až absurdní, usmál jsem se ještě víc a opáčil: „Já ne… ale moje žena. A Vy?“ Protiútok asi nečekaly. Opět krátká porada. „My jsme z Israele.“ „Az láma anu medaberim beangelit??? (Tak proč se bavíme anglicky?),“ vyrazil jsem přes sklo zvedaje se ze židle, pobaven jejich „zděšením“.
Tuto reakci zjevně nečekaly. Chvilku trvalo, než byl nový fakt vstřebán. „Ty mluvíš hebrejsky! (semitské jazyky zas tak úzkostně netrpí na vykání)“, rozzářila se paní vlídná. „Trochu.“ „A byl jsi už v Israeli?“ „Ne, zatím ne.“ „Tak tvoje žena?!“ „Ne, my oba jsme z České republiky.“
„Kolik nám dáš?“ pokračovala ve své kampani paní drsná… jen teď, v hebrejštině, její tón nepůsobil nijak divně. Ostatně nyní jsme zmíněným tónem mluvili všichni tři. „Nevíš, kde je tady dobrá a levná restaurace?“ pokračovala v hovoru paní vlídná. „Nevím, nepocházím z Prahy.“ „Dvě stě za dvacet pět.“ „To fakt nejde, možná něco málo by s tím šlo udělat, ale dvacet pět ne.“
Mezitím už paní vlídná došla pro druhé dvě osoby. Jednalo se o jejich manžele. Vklouzli z mrholení do sucha směnárny. Viditelně byli nadšeni suchem a mojí hebrejštinou. Mezitím paní drsná (která už vlastně tak drsně nepůsobila) souhlasila s navrhnutým kurzem. Na její pokyn vytáhli muži eura, aby je ženy přepočítané strčily pod sklem do mé části místnosti. Jojo, muži nosí kalhoty, ale ženy fakticky vlastní vše, co skrývají kapsy… něco podobného zná asi mnoho mužů napříč světem… nebudeme zas tak odlišní… Přepočítal jsem eura, vytiskl paragon a vydal jim koruny.
Jeden mi pochválil „kipu“ a když zjistil, že to moje žena ji vytvořila, ocenil její šikovnost. „Kolika jazyky mluvíš?“ otázal se s úsměvem. „Česky, trochu anglicky, trochu hebrejsky…“ „Tvoje hebrejština je moc dobrá,“ skočil mi do řeči zvedaje palec. „…a arabsky.“ „Arabsky?“ „Jo. Arabsky líp než hebrejsky.“ Malinko jej to překvapilo, ale dál to nerozebíral.
Rozloučili se a odešli. Směnárnou se rozhostilo ticho. Tlumeně jej rušila jen projíždějící auta. Sice mě nakonec paní drsná o malinko „utáhla“, ale kdy si zase tak pěkně splknu v ivritu ;)
