K milým povinnostem zastupitele patří i vítání občánků nebo oddávání. Rád navštěvuji s gratulací i jubilanty, kteří se dožili významných životních výročí.
Tam si často uvědomuji, že schopnost těch starších chovat se laskavě a pokorně je jako tichá zátoka řeky života. Senioři jubilanti jsou pamětí nás všech, a pokud my o ně nebudeme pečovat, nemáme budoucnost.
Občané, a senioři zejména, chtějí mít obec jako svoji přátelskou „polis“, která na ně nekašle. Právě gratulace jménem radnice zůstává výrazem zájmu o občana, symbolem snahy se o občany v pokročilejším věku postarat.
Možná jste si všimli, že v souvislosti se slovem senior se často objevuje i slovo sociální. Slovo sociální v nás bohužel často evokuje slovo „chudý“. Je to však podstatný omyl. Sociální neznamená jen chudý, jak se vžilo při obvyklém používání tohoto slova ve vztahu k seniorům. Vždyť sociální síť také neznamená facebook chudých. Vlastní význam se vztahuje ke společnosti. Senioři jsou součástí naší společnosti se vším, co k tomu náleží.
Před několika lety se na mně obrátil příbuzný jednoho ze seniorů s prosbou, zda bych nepromluvil na pohřbu jeho kamaráda. Prý se na tom dohodl s jeho manželkou. Zesnulého pána jsem sice znal z našeho komunitního centra, ale takovou věc jsem dosud nikdy nedělal. Myslel jsem si, že rozloučení se zemřelým je spíš věcí profesionálních obřadníků, v případě celebrit pak jiné vybrané celebrity nebo v některých případech i rodinných příslušníků. Vzal jsem si čas na rozmyšlenou a potkal se s manželkou pána, která mi prosbu promluvy potvrdila.
Uvědomil jsem si, že projev oddávajícího při svatbě nebo vítání občánků je o lidech, které většinou neznáte. Došlo mně, že podobné je to i u pohřební služby, která profesionálního smutečního řečníka má. Ten pak postupuje podle dodaných životopisných dat zemřelého a dosadí nezbytné do vhodné verze předem připraveného projevu. Manželka zemřelého mně vysvětlila, že nechce, aby na pohřbu mluvil o manželovi někdo, kdo ho vůbec neznal. V rodině se na projev taky nikdo necítí.
Takovému přání nelze nevyhovět. Kdybych nebyl zastupitelem, těžko by se na mě někdo s takovou věcí obrátil. Kněz je na obřad připraven, spoustu se toho naučil na semináři. Ale já kněz nejsem. Oddávat, vítat občánky či přát jubilantům je povětšinou radostné, optimistické. Na to jsem jako zastupitel naladěn. Ale i smrt patří bohužel k životu, patrně stejně jako povinnost zastupitele vyhovět přání promluvit na pohřbu.
Profesionální obřadník z pohřební služby přečte jeden z připravených projevů a přemýšlet moc nemusí. Můj případ je jiný, žádná připravená řeč jako při svatbách či vítání občánků není. Nakonec jsem si řekl, že je to tak i lepší, alespoň se nad zesnulým zamyslím a doptám se na to, co v životě chtěl, co ho trápilo a o tom se v řeči zmíním. Co bylo nejtěžší, byl pocit, rozpoložení, žádná radost. To všechno na mně dolehlo. No nezávidím kněžím jejich úděl.
Netroufal jsem si přednést cokoliv z paměti. Svazoval mně pocit zodpovědnosti a snaha něco nepokazit. Špatně řečené, byť dobře myšlené, může mnohdy způsobit bolest duše na dlouhou dobu. Co říct, abych slzy, zármutek, dojetí nezhoršil a dal lidem naději a sílu?
Prolistoval jsem, co se dalo. Horečně jsem hledal odpověď, co říct. Nakonec jsem si uvědomil, že existuje jedno společné. Pro mrtvé se toho mnoho udělat nedá a živí by se měli snažit žít, tak jak si to zemřelý přál. Byla to pro mě nová zkušenost, možnost zemřelému poděkovat, uctít jej a v rámci možností laskavým slovem zmírnit alespoň na chvíli bolest rodiny.
Myslel jsem, že tato pro mě nová zkušenost bude ojedinělá. Není. Občas se lidé obrací s podobnou prosbou o promluvu při pohřbu. Došlo mně, že kromě vítání občánků, svateb, gratulací jubilantům je tu i povinnost smutnější. Povinnost se rozloučit tam, kde si to lidé pro své zemřelé přejí.
