Veřejnoprávní média na rozcestí. Mají ještě smysl?

Zaznívají názory, že model fungování povinně placené České televize a Českého rozhlasu se již přežil a v době rozmachu jiných médií příliš nedává smysl.

Čas od času se ve společenském diskursu objeví otázka jak dál s takzvanými veřejnoprávními médii. Zcela legitimně zaznívají názory, že tento model se již přežil a další fungování povinně placené České televize a Českého rozhlasu v době rozmachu jiných médií příliš nedává smysl. Přiznám se, že se začínám k tomuto směru uvažování přiklánět. A to i z následujícího důvodu.

Před několika dny jsem si přečetl článek o tom, jak na veřejné schůzi Rady Českého rozhlasu její člen Tomáš Kňourek prezentoval tvrdá data o práci redaktorů v publicistice. Srovnal, kolikrát byli zástupci jednotlivých politických stran či hnutí zváni do čtyř hlavních publicistických pořadů před volbami v roce 2021 a po nich. Z čísel jednoznačně vyplývá, že novináři Českého rozhlasu výrazně pomáhají svým „favoritům“. Nemusím asi říkat, kteří to jsou.

Před zmíněnými volbami do Poslanecké sněmovny (vláda ANO a ČSSD) se v pořadech častěji vyskytovali představitelé opozice, a to v poměru 120 ku 89. Celkem bych chápal, že média jako „hlídací psi“ dávají více prostoru opozičním politikům. Co se ale stalo po zmíněných volbách, po kterých šlo hnutí ANO do opozice? Od 1. července 2022 do 30. června 2023 měli zástupci parlamentní opozice 154 účastí, zatímco vládní politici přesně 500. Přitom síly obou bloků jsou ve společnosti v podstatě vyrovnané, a z tohoto faktu by měli vycházet i rozhlasoví novináři, nebo se stávají (či už se stali) hlásnou troubou nynější vládní většiny. Očekávaně nejvíce prostoru dostávala ODS, zarážející je rovněž značná obliba Pirátů, kteří se svými čtyřmi poslanci (!!!) zaznamenali v daném období přesně sto účastí a obsadili 3. místo. Rozhlas se také urputně pokouší oživit skomírající mimosněmovní SOCDEM (34 účastí), zatímco zástupci SPD byli v pořadech za jeden rok pouze třináctkrát. Rovněž mimosněmovní komunisté dokonce ani jednou.

I z těchto nepopiratelných faktů tak vyvstává otázka, proč si mají voliči určitých politických stran či hnutí ze zákona přispívat na provoz médií, která jednoznačně podporují jejich konkurenty. Nedělám si iluze, že se redaktoři Českého rozhlasu nad tímto stavem zamyslí a svůj aktivismus ve prospěch „těch správných lidí a myšlenek“ alespoň trochu zkrotí. Pokud ne, tak sami citelně přispívají ke stále častějšímu kladení otázky z první věty tohoto textu. Má cenu si platit veřejnoprávní média?