Protichůdné české svátky

Pražané, stejně jako lidé z celé republiky, si už tradičně užili prodloužený víkend. Státní svátky oslavili prací na chatě, výlety do přírody a mnoha podobnými aktivitami.

Přibližně pouhé jedno procento věnovalo tyto dny akcím spojeným s náboženskou podstatou těchto svátků. Patrně to nemůže být překvapivé – tvrdí se, že naše země má nejvyšší procento nevěřících na celém světě. Naší povaze proto jistě odpovídá, že snad právě proto máme hned dva náboženské státní svátky za sebou. Svým způsobem svátky protichůdné.

Jeden svátek byl věnován „kacíři“, na jehož rehabilitaci stále marně čekáme. Ovšem Jan Hus by měl zřejmě z průběhu vzpomínky v Betlémské kapli pocit alespoň částečného uspokojení. Římskou církev si tehdy znepřátelil především snahou po její nápravě, odmítáním odpustků a přesvědčením, že církev má být chudá a věnovat se věcem víry, nikoli usilovat o moc. Účast katolických prelátů (včetně projevu) v Betlémské kapli by jistě chápal jako snahu římské církve poučit se a hledat cestu k nápravě. Asi by nám těžko uvěřil, že tatáž církev nedávno získala majetek, který v řadě případů vůbec nebyl v jejím vlastnictví, ale pouze ho pro naplnění svého poslání spravovala. A kdyby nebylo pomýleného Josefa II., kacíře Masaryka a protikatolického parlamentu po vytvoření samostatného Československa, který nezohlednil finanční a majetkové potřeby katolické církve výjimkami z pozemkové reformy, nemusela se dnes vyčerpávat usilováním po statcích i dávkách. Jistě by se s plnou vervou věnovala svému poslání, o kterém se jenom Hus naivně domníval, že ho lze naplnit i bez bohatství.

V každém případě účast katolické reprezentace na akci Československé církve husitské je dobrým znamením ekumenických snah. Jenom tady trochu postrádám rovnost vztahů mezi církvemi. Možná jsem se přehlédl, ale nevšiml jsem si, že by na svátek věnovaný památce věrozvěstů Cyrila a Metoděje vystupoval ve Velehradě některý představitel Československé církve husitské, ačkoli právě ta by měla být v duchu Masarykova odkazu symbolem pokračování české státnosti. Masaryk byl jediný politik dvacátého století, který po někdejším anglickém vzoru inicioval vznik národní církve, aby vymanil československý náboženský život z vlivu Vatikánu. Masaryk byl velkým ctitelem Husa – při pětistém desátém výročí jeho upálení dokonce nahradil na Pražském hradě prezidentskou standartu černou vlajkou s rudým kalichem. To tehdy vedlo k diplomatické roztržce s Vatikánem a papežský nuncius opustil na protest Prahu.

Je proto absurdní, když se politici katolické orientace a katolické církve hlásí k odkazu tradic masarykovské demokracie. Masarykovská demokracie je neslučitelná s postavením žen v katolické církvi i se způsobem jmenování prelátů do funkcí s výjimkou tajné volby papeže. Pro samostatné Československo byla katolická církev symbolem habsburského útlaku a habsburské protinárodní politiky.

Jestliže budeme považovat za příčinu bezvěrectví v naší zemi čtyřicet let socialismu, museli bychom připustit, že více než devadesát procent lidí je stále v zajetí někdejší ideologie a ignoruje ateistická hnutí a hromadná vystupování z církve v předválečném období. To nemohou ani největší slovní ekvilibristé a demagogové myslet vážně.

Z hlediska veřejnosti je ovšem diskuse kolem těchto státních svátků zbytečná. Lidem tyto svátky nevadí, rádi si užívají dny volna. Přesto si myslím, že bude dobře, když o nich budou něco víc vědět.