Slovenské volby byly referendem. Přijde i k nám

Mají být pro nás slovenské volby poučením? Zcela určitě ano. Nešlo v nich totiž příliš o souboj koncepcí, volebních programů a osobností. Spíše se podobaly referendu.

Referendu, ve kterém občané řekli jednoznačné ne všem kabinetům vládnoucím od roku 2020. A pozor: nejenom jejich politice, ale dosavadním politickým praktikám vůbec. Různé aféry samy nerozhodly volby. Byly jen onou pověstnou kapkou narůstající nespokojenosti občanů. Nespokojenosti, která není specificky slovenským problémem. Postupně začíná mít celoevropský charakter.

Týká se proto v celém rozsahu i naší politické scény. Nespokojenost postupně přerůstá v rozhořčení. Nejde o počet demonstrací ani demonstrantů. Demonstrace, které se konají zejména v Praze od loňského podzimu, bychom neměli přecházet bagatelizací zatím relativně malé účasti. Je dobré si začít všímat výrazných společných prvků těchto vystoupení. Jednoznačně dominuje nesouhlas s úlohou, postoji a prací všech politických stran bez rozdílu. Totéž platí o politicích jako takových. Je zajímavé, že média, která už řadu let soustavně dehonestují politiky (některé cíleně podstatně více) a důsledně generalizují každé jednotlivé selhání jako nedílnou součást celého systému, jsou z hlediska demonstrujících co do nedůvěryhodnosti hned na druhém místě za politiky.

Přestože nelze pochybovat, že skutečnou příčinou nespokojenosti občanů je především zhoršující se ekonomická situace, v českých podmínkách má zásadnější dopad na nálady obyvatel spíše pocit ekonomické nejistoty než vlastní finanční problémy. To je faktor, který nelze podceňovat. Je zvláštní, že současná vláda si patrně tuto okolnost vůbec neuvědomuje. Naprosto společensky necitlivé nápady a návrhy ministra Stanjury naráží a budou narážet na obecný nesouhlas. Lidé totiž nechtějí chápat a určitě nikdy chápat nebudou, proč právě oni mají na sobě nést důsledky ekonomických a politických chyb, které sami nezpůsobili, a proč nemají být voláni k odpovědnosti a potrestáni ti, kteří je ať už svou neschopností nebo nekompetencí zavinili. A to jsme u toho méně závažného selhání.

Vlny rozhořčení vyvolává korupce ve vysoké politice. Nikdo se na náměstích nepokouší přesně spočítat, kolik nás korupce, podvody a rozkrádání stojí. Nepotřebují to počítat. Jsou si jisti, že strašně moc. A dovedou si představit, co by se za takové peníze dalo pořídit.

Zkuste vysvětlit lidem, proč mají šetřit, když stát šetřit nemusí. Nepodaří se vám to. Statisícové odměny, které si vzájemně udělují „vyvolení“, nemohou zůstat u občanů bez odezvy.    

Nejasnost v představách, jak má vypadat ideální „nová“ společnost, nově fungující stát, nemá mezi účastníky protestů téměř žádný význam. Tímto aspektem se příliš nezabývají. To, co je spojuje, je ono rozhořčené ne. Ne dosavadní politice, ne dnešním politickým stranám, ne současným politickým tvářím. Nezdůvodňují to. Pro ně je rozhodující pocit nedůvěry.

Zásadní ne se nemůže podařit zvrátit současné vládě. Neumím si představit, co by musela dokázat, aby mohla získat alespoň zbytky důvěry, kterou po minulých volbách prohospodařila. Skutečně mi jí není líto.  

Nejde ovšem jen o současnou koalici. Jde o příští osud této země. Lidé se už nespokojí s pouhou změnou složení vlády. Budou chtít změnu dosavadních způsobů vládnutí. Budou chtít obnovu demokracie – tady svého práva účastnit se na „vládě věcí svých“. Už nebude stačit jenom rétorika a proklamace.  Politické strany, které se nedokáží těmto požadavkům a očekávání přizpůsobit, budou přežívat a dožívat na okraji politické scény. Na to nestačí pouhá „výměna stráží“. Je třeba změnit styl politické práce. Přestat považovat politiku za „zobchodovatelnou“. Aspirace jednotlivců na funkce je třeba chápat jako souboj idejí. Souboj, ve kterém je uplácení, přeplácení a slibování výhod unfair a povede k vyloučení do konce utkání. To je jediná naděje, jak je možné obnovit důvěru lidí v ústavní systém založený na principu politických stran. 

Pokud chceme brát svou politickou budoucnost vážně, máme téměř poslední šanci pokusit se obecnou nedůvěru rozptýlit. Neuděláme-li to, čeká nás v budoucnosti stejné referendum, jako ve slovenských volbách. Jednou můžeme uspět. Ale jen jednou. Pak nás nahradí noví nositelé naděje. Uspějí, i kdybychom stokrát dokazovali nereálnost jejich přístupu, jejich příslibů. Nikdo našim výhradám neuvěří. Nedivme se jim. Zatím se neukazují politické strany v nejlepším světle.