Prezidentská milost by neměla být projevem laskavosti

Právo milosti podle svých slov považoval prezident v prvním volebním období za monarchistický přežitek. Proto ho delegoval na ministra spravedlnosti s tím, že bude podepisovat pouze milosti z důvodu zdravotního stavu.

Pokud tohle má být jediný důvod udělení milosti, pak se jedná jen a pouze o nepochopení institutu milosti.

Nemám tušení, jakými právníky byl prezident obklopen. Ale buď jim nenaslouchal nebo oni neměli ponětí o oboru, který se nazývá filosofie práva. Bývaly doby, kdy znalosti v této oblasti byly důležitější než podrobná znalost platného práva. Mezi právní filosofií a aplikací práva je zhruba stejný rozdíl, jako mezi uměním a řemeslem. Může být i vynikajícím způsobem zvládnuté řemeslo, ale stále to nebude umění.

Prezidentská milost není projevem laskavosti. Alespoň jako institut by neměla být. Tím se liší od té císařské, královské či knížecí, která se podle prezidenta stala přežitkem.

Sebelepší trestní zákon totiž nedokáže předjímat každou jednotlivou situaci, každý jednotlivý případ. Nepřiměřenost trestu, kterou sebepřesnější aplikace trestního práva nedokáže vyloučit – ta by měla být důvodem zvažování či udělení milosti. To se může týkat nejenom vlastního trestného činu, ale třeba i zcela mimořádných zásluh pachatele, které naprosto převyšují význam jeho protiprávního činu. Nechci uvádět příklady, byly by příliš zavádějící. Je prostě nesporné, že v důsledku výjimečných okolností nelze vždy v intencích trestního práva úplně spravedlivě rozhodnout. Proto v takových případech stojí nad právem vynikající osobnost, požívající důvěru společnosti, která jediná má právo posoudit míru
spravedlnosti takového trestu. Bezvýhradně, zcela podle své osobní odpovědnosti.

Takových vynikajících osobností nyní vlastně máme celou řadu – ministerských úředníků, kteří posuzují zdravotní stav žadatele, a tak zkoumají odůvodněnost možné prezidentské milosti.

Rozhodnutí prezidenta o delegování této pravomoci bylo stejně pošetilé jako v případě jmenování profesorů. Nezanikl vlastní institut, jenom se prezident alibisticky vzdal své odpovědnosti vůči společnosti.

Považuji to za velmi nezdravý trend. Přímo zvolený prezident ve skutečnosti neusiluje o posílení svého postavení, jak se mu snaží podsouvat ti, kteří doufali v posílení pravomocí svého kandidáta.

Zbavuje se naopak dalších pravomocí a čím dál víc mám dojem, že se zbavuje rozhodování v otázkách potenciálně konfliktních. Jako by nechtěl dávat záminku ke kritice ve věcech, kde se lze těžko zalíbit všem.

Bojím se, aby do třetice nepředal ministrovi financí jmenování guvernéra Národní banky, ministrovi spravedlnosti jmenování členů Ústavního soudu nebo premiérovi jmenování vlády. Potom ho bude obtížné kritizovat za personální obsazení významných funkcí a tím nepřímo i za efektivní nebo neefektivní chod zmíněných institucí. Pokud si ale takto chtěl naklonit panující médiokracii, nepodařilo se mu to. Najdou si jiné záminky ke kritice, protože média v této zemi se zatím nenaučila respektovat výsledky volby občanů.

Prezidentský úřad, bez ohledu na hloupou diskusi o nákladech na hradní občerstvení, není pro tuto zemi drahý. Pokud ale bude pokračovat delegování pravomocí, stane se dříve nebo později zbytečným luxusem. Pak by i po výrazném snížení nákladů drahý byl.

Prezidentský úřad patří k tradici této země. Rád bych, aby důvody pro jeho zachování
nadále trvaly.