Žít minulostí je jako táhnout závaží

Často se lidé ve svém životě vrací k negativním událostem prožitým v minulosti, k bolestem procítěným před mnoha lety, ke křivdám a ranám, které čas nezahojil. Samozřejmě si lidé připomínají i věci pěkné, první lásky, studijní či pracovní úspěchy. Nevím proč tomu tak je, ale můj dojem je takový, že se častěji naše vzpomínky ubírají spíše temnými úseky našich životů, v nichž se stalo něco špatného…

Faktem zůstává, že včerejšek a s ním i vše v minulosti prožité je pryč. Zůstává to všechno stát na svém místě, mnohdy těžké jako balvan, s nímž nelze pohnout. Už s tím nemůžeme nic udělat, nemůžeme změnit to, co se již stalo, ani o jeden milimetr to posunout. Není již možné stoupnout si na jiné místo, promluvit jiné věty, dotknout se jinak či stáhnout ruku zpět, zachytit, co padá k zemi. Minulost stojí za námi jako pevná část našeho života, která je prožitá a definitivně neměnná.

Podle mého přesvědčení je nejlepší pohled na minulost jako na zkušenost. Z toho dobrého a často i z toho špatného si můžeme vzít sílu k plnění nových úkolů, dostatek sebevědomí k důležitým rozhodnutím, důvěru ve své schopnosti a přesvědčení o tom, že můžeme zvládnout i složité věci. Nicméně automaticky to neznamená, že co se nám podařilo dříve, musí nám vyjít znovu a neznamená to ani, že jestliže jsme v minulosti byli úspěšní a něco jsme dokázali, bude to tak vycházet i nadále. Jistý odstup je namístě tedy také u pozitivních zkušeností z minulosti…

O to více vše platí u těch negativních zkušeností, odstup je i v tomto případě opravdu nutný. Platí zde přímá úměra – čím horší zkušenosti, tím větší odstup. Není samozřejmě možné zapomenout zcela, nicméně je důležité nepřenášet to špatné, co se již stalo, do přítomnosti či snad s tím stejným počítat i do budoucnosti. Je to těžké, ale naprosto nezbytné. Ani zde neplatí, že pokud se nám v minulosti děly věci špatné, bude to tak pokračovat a jestliže se nám něco nepodařilo, nepodaří se to nikdy. Každý takový předpoklad je mylný, a pokud bychom se nechali v myšlenkách zmást tímto směrem, mohlo by nás to uvést naprosto zbytečně v chaos.

Špatné věci z minula jsou jako závaží, čím horší události, tím těžší. Někdy se zdá, že jediným cílem tohoto virtuálního závaží je stáhnout nás až na samotné dno a zde nás udržet až do konce. Není v lidských silách táhnout celou minulost za sebou v přítomném čase, a není ani snesitelné si ke starostem a radostem každého prožitého dne neustále přidávat to všechno, co je již za námi. To nikdo neunese, není to ani potřeba, ba co víc, není to správné.

Pod tíhou minulosti se totiž může zcela zbytečně komplikovat také přítomnost, neboť nám na ni nezbývá dost sil. Proto je nutné z toho minulého pouze čerpat zkušenosti, dobré i špatné, a nadále se tím již nezabývat. Je nezbytné přijmout vše jako součást našeho života, naší cesty, a netrápit se tím, co se nezdařilo podle našich představ, ani nebýt v přílišné euforii z již oslavených úspěchů, neboť další den nám jistě připraví věci zcela nové. Budou nám darovány určitě i nové radosti, pravděpodobně přijdou i další zklamání, smutky a bolesti.

Důležitá je rovněž schopnost přijímat i dávat odpuštění v souvislosti s tím, co se nám již stalo, nebo s tím, co jsme někomu jinému způsobili my. Bez této schopnosti je vyrovnání s životem mnohem těžší a závaží minulosti tak může ztěžknout skutečně nesnesitelně. Křivdy, bolesti a trápení jsou stejně tak působeny nám, jako se často dějí v kontextu s tím, co komu sami děláme či říkáme. Tento princip je nutné pochopit a přijmout jako součást života, i když si třeba připadáme jako ti, kteří nikdy nikomu nic špatného neudělali. Netvrdím, že záměrně, ale jistě jsme se dopustili v životě mnoha chyb, omylů i špatného jednání, které mohlo zasáhnout bolestivě jiného člověka. Proto je velice důležité odpuštění přijímat i dávat, a to bezpodmínečně.

Ačkoliv se nám může zdát, že naše minulost přímo ovlivňuje naši současnost a budoucnost, a do jisté míry tomu tak skutečně je, není naprosto určující pro naši cestu to, kým jsme byli včera, důležité je to, kým jsme dnes, právě v této vteřině. A v každé další, která je ještě před námi. Tedy všechno to, co můžeme ještě ovlivnit.

Téměř vše je pomíjivé a v neustálém pohybu, nesmíme se nechat zmást Zlem a dopustit, abychom setrvali v myšlenkách na minulost a nesoustředili se plně na přítomnost. Abychom ustrnuli v přemítání o tom, co již nemůžeme změnit a rezignovali či zapomněli na to, co máme ještě ve svých rukách, tedy na přítomnost a budoucnost. Netrapme se tím, co již bylo, ale věnujme veškeré své úsilí tomu, co je právě nyní. Žijme život naplno v přítomnosti, neboť každá vteřina je drahá a každá může být tou poslední…