Proč se Němci u nás pořád chovají jako doma?

K napsání článku mě přimělo nepříjemné setkání se skupinou asi třiceti mladých a nadmíru hlučných Němců v pražském metru. Nebylo to ani poprvé a zcela jistě ani naposledy, co jsem se musel zuby nehty držet, abych se ovládl a svojí maturitní němčinou dost razantně nepřipomněl této skupině fakt, že tady nejsou doma, že tahle země už jim dávno nepatří, a tak by se měli chovat slušně…

Možná to slovo „doma“ se do mého nadpisu tak úplně nehodí. Důvod je prostý – doma by se takhle nehorázně nejspíš nechovali. Ale tím mi to právě připadá ještě horší. Mnohokrát jsem přemýšlel o kořenech těch negativních emocí, které ve mně Němci vyvolávají, tedy zejména jejich hlasité, arogantní, povýšené a bezohledné chování, s nímž se v hlavním městě tak často setkávám. Přiznám se, že se mi ani jejich jazyk moc nelíbí, ale všude se píše, že je to jeho tvrdostí, která nelahodí uchu jako například angličtina.

Pravdou je, že sebevědomí Němců se s naším národem většinou srovnávat nedá, ať už je potkáváme na ulicích, při obchodních jednáních nebo třeba při sledování mezinárodních sportovních zápasů. Jsem si téměř jistý tím, že celkově vzato Německo Českou republikou a jejich obyvateli pohrdá a vůbec ji nebere vážně. Připadá mi, že nám to Němci dávají svým chováním při každé příležitosti patřičně najevo. Možná pohrdají i jinými národy, ale to už nemohu tak přesně identifikovat. Jako Čech toho bývám občas přímým svědkem.

Pravé kořeny chování Němců a mých nepříjemných pocitů, které to vyvolává, dost možná sahají až do doby, kterou jsem osobně nezažil. Mám dojem, že to všechno může úzce souviset s obdobím před zahájením Druhé světové války, Mnichovskou dohodou, dobrovolným opuštěním našich státních hranic, pohraničí a následným podrobením se německé zvůli a Hitlerovým požadavkům. Němci moc dobře vědí, že jsme se jim nebránili a bez boje se vzdali, a to samé si moc dobře uvědomujeme také my. I když o tom asi moc často nepřemýšlíme. Moje babička mi, když jsem byl malý, říkala, že když odsud Němci v roce 1945 odcházeli, slibovali, že se vrátí a Václavské náměstí vydláždí našimi lebkami.

Nahlas se ptám, jestli je to vůbec možné, aby po tak dlouhé době pramenila právě z těchto dávných historických souvislostí ta téměř hmatatelná nevyváženost vzájemných česko-německých vztahů. Jestli je možné právě tady hledat příčinu toho, proč si Němci u nás často dovolí to, co by nás v Německu ani nenapadlo, a kromě toho, že jsou bohatí a my jsme pro ně levnou destinací, kam jezdí utrácet svá eura, nám právě proto dávají mnoha způsoby až příliš najevo svoji nadřazenost a pohrdání. Ve sportu, v politice, na ulici…

Ale zpátky do metra. Skupina opravdu hlučných německých mladíků zaplnila jeden celý vagón, přičemž pár jich nastoupilo do každých dveří, a přestože byl vůz celkem dost obsazený cestujícími, neváhali ani na chvilku a věnovali se jako na nástupišti bez omezení dál hlasitému vykřikování, skandování různých hesel, rozhovorům přes celý prostor, a to celé doprovázeli výbuchy huronského smíchu z nepříliš jasných a zřejmých důvodů. A byli v tom naprosto jednotní, dělali to prostě všichni. Uvědomil jsem si, že to právě v tuhle chvíli vypadá, jakoby Němci totálně obsadili metro a to celé jim patřilo. Včetně cestujících. Právě tahle představa ve mně vyvolala zlost. Chtělo se mi křičet, aby byli zticha a chovali se slušně. Ale uklidnil jsem se a neřekl nic, dveře se zavřely a z toho celého ve mně zůstal jen silně nepříjemný pocit.

Přemýšlel jsem pak ještě chvíli o tom, jestli bychom se dnes bránili, kdyby si Němci vzpomněli na svůj slib, který nám v roce 1945 dali. Věřím, že ano!

-----------------------------------------------------

Jiné moje články můžete číst na http://www.shekel.cz/