Kdy přestanou zdravotně postižení konečně žebrat?

Nemocné malé děti, zdravotně postižení, lidé na invalidním vozíku, neslyšící, nevidomí, hluchoslepí a mnozí další musí neustále prosit stát a veřejnost o peníze na zajištění svých základních životních potřeb. Zajímalo by mě, jak dlouho budou muset ještě tito lidé a potažmo organizace, které o ně pečují, žebrat a upozorňovat na nedostatek finančních prostředků, než si jich někdo kompetentní všimne?

Zdroj: iDNES.cz, Photo: Profimedia.cz

Finanční prostředky, které by mohly zdravotně postiženým a nemocným lidem usnadnit každodenní život, často i samotný život zachránit nebo dát alespoň naději na uzdravení, totiž ve státním rozpočtu stále schází. Politici nepovažují tyto nevratné investice za zajímavé a tím pádem ani za nezbytné. Pokud je tedy zapotřebí někde ušetřit, škrtají se na prvním místě výdaje určené pro sociální sféru, na druhém místě je zdravotnictví. Vydělávat totiž v našem pokřiveném systému musí i zdravotní pojišťovny, protože na prvním místě je i zde především byznys. Potřeby člověka, který si platí zdravotní a sociální pojištění, nikoho ve skutečnosti nezajímají. A tak se neziskový sektor společně se svojí bohatší kamarádkou zdravotní péčí obracejí na širokou veřejnost, aby jim pomohla přežít a umožnila jim finančně zajistit péči o potřebné.

„Přispějte, pomožte, nebuďte neteční a lhostejní", hlásají reklamy a hesla charitativních koncertů. Nebo nás na ulicích přepadávají mladí lidé s kasičkami a reklamními předměty nevalné kvality. Žebrání je činnost nehodná člověka, kterou dělají mnohdy hodní a slušní lidé. Alespoň v případě vybírání peněz pro neziskové organizace tomu věřím. Reklama v televizi, kterou si většina organizací nemůže dovolit, má sice pomoci upozornit na palčivý nedostatek financí v tomto sektoru, avšak svým pojetím často spíše citově vydírá a odrazuje. Kde a jak hledat peníze, když od sociálně potřebných dává stát ruce pryč? Veřejnost přeci nemůže suplovat úlohu státu.

A pokud by stát fungoval tak, jak by měl, bylo by ve zdravotnictví a sociální péči dostatek peněz a patřilo by to k prioritám každé zodpovědné vlády. Nebylo by tedy nutné to nekonečné ponižování a zneužívání nemocných a zdravotně postižených za účelem získat finanční prostředky na zajištění nezbytné péče. Každý člověk má právo na šanci žít v rámci této společnosti plnohodnotný život. A stát musí pro kvalitní život zdravotně postižených vytvářet podmínky především v oblasti jejich materiálního a finančního zabezpečení. Důvod je prostý - zdravotně postižení lidé jsou nedílnou součástí společnosti. A peněz je dost, jenom se s nimi špatně hospodaří.

Segregace není integrace a přehlížení problému není projevem zájmu ani jeho řešením. Stát svým přístupem zdravotně postižené a nemocné prakticky vylučuje ze společnosti a jejich situaci prostě neřeší. A laskavá veřejnost za něj tento palčivý problém vyřešit nemůže!