Kdo je čestný a neúplatný je zároveň hloupý a neschopný?

Vypadá to tak. Pro současnou společnost jsou ti šikovní, chytří a schopní povětšinou právě ti, kteří si nedělají hlavu s maličkostmi typu korupce, střetu zájmů, uplácení nebo otevřené zištnosti. Z toho plyne, že heslo současného postmoderního světa zní „účel světí prostředky“. Hodnoty života jsou tak zcela obráceny, doslova naruby...

Vidíme to všude kolem nás a čteme o tom každý den v novinách. Prestiž a společenské uznání není ani v nejmenším spojováno s čestným, bezelstným, laskavým, milým a nezištným jednáním jedince. Člověk je pro své okolí zajímavý tehdy, pokud má dostatečně ostré lokty a disponuje nějakým vlivem, případně mocí a kontakty, což jde většinou ruku v ruce s penězi. Zajímavý je ten, z koho něco kouká (tím myslím nějaký profit). Nikoho nezajímá cesta, po které takový „zajímavý a úspěšný či movitý“ člověk kráčí ani způsoby, kterými své pozice dosáhl. Respektive všem je jasné, že do vyšších pater společnosti a k desítkám nebo stovkám milionů na účtu v zahraničí většinou žádná korektní cesta nevede.

Čestný člověk s průměrným nebo malinko nadprůměrným výdělkem nikoho nezajímá. Pro mnohé je dokonce naprosto neschopným hlupákem, který si to prostě neuměl zařídit a tak je na tom po zásluze tak, jak je. Bídně.

Je to špatně? Podle mého názoru ano. To, co je dobré a správné, čestné a nezištné, přeci nemůže být znehodnoceno tím, že z takového počínání většinou jeho nositel nic nemá. Osvědčené pořekadlo říká, že dobrého pocitu se nenajíme. Ale je to pravda? Není přeci jenom lepší dělat obyčejnou práci a vydělávat poctivé peníze, za které si koupíte jenom to, co nutně potřebujete a možná něco trochu navíc, než vydělávat špinavé peníze a za ně si kupovat, co naše nenasytné ego žádá? Pro mnohé je odpověď jednoduchá a jednoznačná. Ten první (průměrňák) je nula a ten druhý (boháč) je jednička. Čísla v číselníku hned vedle sebe, ovšem jejich významy jsou pro současnou společnost vzdálenější než den a noc.

Otázkou je, zdali by nebylo přeci jenom pro nás všechny příjemnější a pro celý svět užitečnější, kdybychom žili ve společnosti, v níž si lidé pomáhají, jsou na sebe laskaví a nikdo nikoho nechce okrádat? Ani druhé lidi, ani stát. Jestli by nebylo skvělé, kdyby z běžně aplikovaného slovníku navždy vymizela slova jako závist, zištnost, korupce, střet zájmů nebo úplatek? A není-li konečně na čase, abychom si uvědomili, že peníze, moc i sláva jsou záležitosti pomíjivé, zatímco pravda, láska, čest a spravedlnost hodnoty věčné?