Před pár dny jsem se vracel s dětmi ze školy tramvají číslo 14. Cesta, která obvykle trvá něco kolem deseti minut, působila tentokrát nekonečně. Důvod byl prostý. Kromě mých dvou větších, školou povinných dětí, jsem měl s sebou také kočárek s dvouměsíčním synkem, který právě dostal hlad a jakožto kojenec se domáhal odpolední svačinky. Tu jsem mu ovšem já poskytnout pochopitelně nemohl...
Plačící dítě (ilustrační fotografie) | foto: Profimedia.czzdroj: iDNES.cz
Plakat začal už venku, ještě před nástupem do tramvaje. A jeho pláč či později už křik samozřejmě s přibývajícími minutami nabíral na intenzitě. Již na nástupním ostrůvku jsem sklidil několik významných pohledů, ovšem nastupování do tramvaje je samo o sobě dosti náročným úkonem, že jsem neměl čas mračícím se spolunastupujícím věnovat více pozornosti. Do prostoru pro kočárky, který byl plný lidí, jsem tedy vstoupil s miminkem usilovně plačícím v kočárku. Jeho křik se nesl tramvají opravdu hlasitě.
Ještě štěstí, že máme kočárek velmi malý a tak se vejde i tam, kde vůbec nikdo nemá snahu uhýbat či opouštět vymezený prostor. V okamžiku, kdy se tramvaj pohnula, jsem se rozhlédl, abych zjistil, zdali není dostupné nějaké volné místo k sezení. Ale nebylo. Přesto jsem svého plačícího syna nenechal křičet v kočárku, ale vzal jsem si ho do ruky. Pláč po chvíli ubral na intenzitě a na pár okamžiků přestal zcela, nicméně ztratil jsem tím oporu svých paží, které nyní svíraly pevně tělo kojence. Znovu jsem se rozhlédl, jestli jsem snad nepřehlédl nějaké volné místo k sezení či se nějaké neuvolnilo, ale všude bylo stále plno. Tak jsem se tedy opřel zády o dveře tramvaje, abych měl alespoň nějakou stabilitu a nehrozilo mé případné upadnutí na zem. Bylo mi však jasné, že pokud tramvaj zabrzdí prudčeji, jak se to často stává, nemám šanci tuto pozici ustát.
Ve chvíli, kdy jsem se opřel o dveře a syn přestal křičet, jsem měl najednou čas uvědomit si zvláštní ticho, které se kolem mne a kočárku rozprostírá a zahleděl jsem se do očí kolemstojících. Překvapilo mě, že skoro všichni hleděli na mne a ještě více mne zaskočilo, že jsem z jejich výrazu vyčetl téměř bez výjimky pohoršení. Říkal jsem si v duchu, že jsou to lidé unavení, kteří jedou po celém dnu z práce domů a přemýšlí podobně jako já, co všechno musí ještě dneska zvládnout. Nicméně v okamžiku, kdy si můj syn znovu vzpomněl na to, že ještě nedostal tu svačinu, o kterou mě před chvílí důrazně žádal, a projevil to sice poměrně tichým, nicméně ne neslyšným pláčem, byly moje pochybnosti pryč. Těm lidem, jak jich tu kolem stálo řekl bych i se sedícími tak kolem patnácti, prostě vadila přítomnost plačícího miminka.
Na moment jsem se zamyslel nad tím, jestli by nebylo lepší vystoupit hned na příští zastávce a zbytek cesty dojít pěšky, ale rychle jsem tuto myšlenku opustil. Přeci nebudu vystupovat z tramvaje proto, že mi v náručí pláče miminko! Na příští zastávce se část lidí drala kolem dveří z tramvaje pryč bez ohledu na to, že jsem blízko těch dveří stál s dítětem v ruce. Dalo mi dost práce, aby mě dav nestrhl stranou a abych zároveň zůstal v blízkosti kočárku. Těch pár dalších minut, než jsme dojeli do stanice, kde jsme z tramvaje vystoupili, jsem se cítil opravdu nepříjemně. A navíc jsem si uvědomil, že té situaci vlastně vůbec nerozumím. Je vůbec možné, aby v tolika lidech najednou vyvolávalo plačící miminko negativní pocity? Přiznám se, že mě až zamrazilo z té naprosto dusné atmosféry, kterou přítomnost hladového kojence vyvolala. Zároveň mi jako naprosto neuvěřitelná a nepochopitelná připadala ta skutečnost, že vás nikdo s plačícím miminkem v náručí nepustí sednout. Tedy v této tramvaji to nikoho ani nenapadlo.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Napište mi, jak vypadají vaše cesty městskou hromadnou dopravou s plačícími dětmi v kočárku. Třeba zjistím, že jsem měl pouze smůlu na tramvaj plnou ustaraných a perným dnem znavených lidí...
