Proč je dnes církev téměř sprosté slovo?

Jako řadový křesťan sleduji s velkou nelibostí averzi lidí vůči všemu, co nějakým způsobem souvisí s církví. Nelíbí se mi, že se lidem v souvislosti s církví vybavuje pouze majetek, čarodějnice či sexuální obtěžování. V článku se chci zamyslet nad tím, co je toho příčinou, kdo za to může a jak z toho ven.

Začnu definicí církve. Církev je tam, kde se sejdou lidé věřící v křesťanského Boha, je to tedy společenství křesťanů. Je jen jedna pravá církev – Ježíše Krista. Bohužel se vlivem historických událostí zprvu jednotná církev rozštěpila a dnes existuje mnoho desítek „církví“, z nichž některé by si málem chtěli patentovat správný výklad Bible.

Hlavní funkcí církve by mělo být šíření evangelia, tj. zvěsti o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jelikož však jednotlivé církve disponují majetkem a jsou částečně závislé na státu, musí fungovat i jako organizace. I přes okrajovost této funkce se bohužel jedná o pojem, který se lidem většinou vybaví jako první (to mi potvrdila i malá anketa, kterou jsem si udělal mezi rodinou, kamarády a známými). To ovšem ještě není tak hrozné jako to, že tato organizace pro ně znamená spíše zlo než dobro a to už by pro nás křesťany mělo být alarmující.
Nyní se pokusím zformulovat hlavní důvody negativního obrazu církve (upozorňuji, že se jedná pouze o můj subjektivní pocit).

- spory o majetek
Zde je, dle mého názoru, rozhořčení společnosti na místě. Církev má ovšem v tomto případě jedinečnou možnost na vylepšení svého obrazu. Ta možnost tkví v číslici nula. Bylo by pěkné, kdyby se jednotlivé církve shodly na nulových restitucích a nulové podpoře od státu (tj. absolutní odluce církve od státu). Jednalo by se o revoluční věc, v mnohých případech bolestivou, ale Kristus od nás nečeká žádné kompromisy. 

- sexuální zneužívání
V tomto případě je kritika veřejnosti opět zcela v pořádku. Tento bod se ovšem týká především Římskokatolické církve. Příčinu tohoto problému bych hledal tam, kde se katolíci liší od ostatních církví. V tomto konkrétním případě se nabízí celibát, který mimochodem nemá oporu v Bibli. Myslím, že dobrovolný celibát je vynikající věc, ale ten vyžaduje silného člověka s pevnou vůlí a oddaností Bohu. Množství případů zneužívání, které se vyskytují po celém světě, ukazují na systémovou chybu. Doufám, že už ve Vatikánu pracují na jejím odstranění. Někteří katolíci mi namítnou, že v porovnání s celkovou populací je výskyt zneužívání zanedbatelný, ale nesmíme zapomínat, že se jedná pouze o nahlášené případy a hlavně nejde porovnávat kněze s obyčejnými lidmi. Výskyt v řádech tisíců případů je neobhajitelný.

- historie
V tomto případě není většinový názor společnosti zcela spravedlivý. Hesla jako inkvizice, brzda pokroku, pokrytectví, využívání věřících apod., kterými nevěřící argumentují v diskusích, rozhodně plně nevystihuje historickou roli církve Ježíše Krista. I přes tu spoustu zla a nespravedlnosti nesmíme zapomenout na to, že se křesťanství stalo základem vzdělávacích a sociálních systémů "vyspělých" států, přičemž velký přínos mělo i pro oblast práva, etiky či kultury.

- špatné zkušenosti s křesťany
Každý člověk zřejmě zná nějakého věřícího nebo alespoň člověka, který se za věřícího vydává. Je přirozené, že si o něm, na základě jeho jednání udělá obrázek a i podle něj pak posuzuje ostatní křesťany. Musí být pěkně zmatený, když pozoruje takového „věřícího“, který je násilník, podvádí na daních nebo po padesátce vymění manželku. Takové chování je nepřijatelné a těžko někoho přivede k Bibli. A ono nejde jen o výše jmenované „těžké“ hříchy, stačí se podívat do diskusí pod články týkajících se náboženství a uvidíme, jak vystupují některé osoby hlásící se ke křesťanství. Darmo mluvit.

- absence dobrých zkušeností s křesťany
Skladba věřících je rozmanitá a dá se říci, že mezi křesťany najdeme všechny myslitelné profese. Myslím, že bychom si všichni měli hledat příležitosti, jak se před svými kamarády, známými, sousedy, spolupracovníky, aj. ke své víře přiznat. Od počátečního názoru „to je ale blb“, třeba časem přejdou k již příznivějšímu „no, je docela slušný, ale má to chudák v hlavě trochu pomotané“, postupem času třeba k „on není úplně blbej, jak to, že věří takovým pohádkám“ až v ideálním případě k „budu si muset půjčit Bibli a podívat se, co na tom má“. Z vlastní zkušenosti vím, že to často není snadné, ale po široké cestě umí kráčet každý. Ale pozor, když řeknu A a „odkopu se“, je nezbytné říci i B, tedy žít v souladu s tím, v co věřím. Strom se pozná po ovoci a nevěřícím je často jedno v co kdo věří, ale pečlivě sledují, co kdo činí.

Jaký z toho všeho vyvodit závěr? Nejen z výše uvedeného mi přijde, že si za spíše negativní vnímání církve můžeme sami. Co s tím? Máme se s tím spokojit, stěžovat si na nepřízeň osudu či zalézt do svých kostelů a sborů? Rozhodně ne! Bratři a sestry, pojďme lidem ukázat, že Kristus je cesta, pravda a život.

Co na to Bible? (zdroj: http://www.etf.cuni.cz/~rovnanim/bible/bible.html)
Mt18:20. Nebo kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tuť jsem já u prostřed nich.

Mt6:24 Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti. Neb zajisté jednoho nenáviděti bude, a druhého milovati, aneb jednoho přídržeti se bude, a druhým pohrdne. Nemůžte Bohu sloužiti i mammoně.
1Tm3:2. Ale musíť biskup býti bez úhony, jedné manželky muž, bedlivý, středmý, vážný, k hostem přívětivý, způsobný k učení.
Mt10:32,33. Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, vyznámť i já jej před Otcem svým, kterýž jest v nebesích. Kdož by pak mne zapřel před lidmi, zapřímť ho i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích.

zajímavý článek: http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=8854&mode=thread&order=0&thold=0