Proč mám rád Masaryka?

Nebudu unavovat svými komentáři a nechám mluvit tohoto krásného člověka, jehož si hluboce vážím. Žil, co říkal a svým životem potvrdil, co je psáno: strom se pozná po ovoci. 

Opatrnost? Dlouhá zkušenost mě ovšem naučila být opatrnějším. Mám lidi stejně rád, ale naučil jsem se lépe užívat svých prostředků. Dříve se mi stalo, že jsem daroval studentovi svůj zimník, pak jsem neměl sám žádný. S přibývající znalostí lidí člověk lépe hospodaří se svými prostředky. Láska k bližnímu znamená velmi často pracovat nebo dávat, bližní často přichází – tak!

Je to nesprávné, řeknu-li „nemám kdy“; člověk leckdy nemá náladu napsat krátký dopis, ale čas by k tomu byl. Přetížení neznám; musí se jen najít správná methoda. Methoda je však skoro důležitá jako věc. Od svých studentských let jsem se snažil všechno nové, co jsem se dovídal, řadit v celek. Co mě zajímá, mám tak asi všecko pořád v hlavě. Konkrétní logika, Rusové, zvláště Dostojevskij, náboženství, filosofie dějin, politika: mít pořád všecko jako celek, aby to byly vždycky části jednoho celku.

Čím starší, stával jsem se v politice radikálnějším. To se nevylučuje: mírnější k jednotlivci, kterého člověk přesněji zná, radikálnější v programu. Mnozí lidé požadují často příliš mnoho od svých bližních; když jim někdo hned nevyhoví, jsou nespokojeni s celým lidstvem. Místo, aby si člověk řekl: „Tys toho člověka neznal, a žádals, co udělat nemohl a cos neudělal ty sám“. Mít trpělivost, umět čekat: velmi důležité v administrativě, ještě důležitější v politice. Velká chyba hned mít strach, vidět nebezpečí. Snad se to stává u politiků proto, že příliš mnoho jednají před publikem, pořád touží po uznání. V době tisku pochopitelné. Ale podívejte se: Bůh řídí celý vesmír, nikdo ho nevidí, a on zůstává nedotčen vším tím uznáním a modlitbami, které si odporují.

Rozlišuji skepsi a kriticism. Chceme-li a musíme-li opravdu myslet, chceme-li si být jasni, musíme o všem přemýšlet, přemýšlet kriticky, usuzovat. Nemohu si zatajovat svých chyb, nemohu si zatajovat nedostatků nejmilejších lidí, ale nebudu si přitom hrát na ctnostného, neboť vidím nedostatky své vlastní. A tak je to teď při mém řemesle. Vidím nedostatky a bojuji proti nim. Vytýkám-li je, dělám to, abych věc zlepšil, ne ze škodolibosti.

Náboženství, to je pro mě Ježíš. Docela konkrétně jsem se ho snažil pochopit z evangelií a ze starých křesťanských spisů. A přijímám jeho hlavní přikázání – má dva póly: miluj Boha a miluj bližního; theoreticky theologie a ethika, prakticky kult a morálka – náboženství je ve svých příkazech po výtce mravností. Dívám se na Ježíšův život, pracuje od rána do noci pro lidi, s kterými je znám a kteří ho vyhledávají: jednomu dává chleba, jiného uzdraví, třetímu něco řekne: pracuje. Při tom je si vědom, že je jedno se svým Bohem, svým otcem. Velmi málo obřadů, žádné plané subtilnosti zákoníků, žádné dokazování. Nemodlí se veřejně, ani před svými učedníky, poodchází od nich. „Modli se ve své komůrce!“ Celá theologie je v jeho otčenáši, velmi málo eschatologie. To je pro mě Ježíš: spojení a jednota náboženství a humanity. A potom mám slovo Janovo, v jedné epištole: „Říká-li kdo: Miluji Boha, ale nenávidí svého bratra, je lhář; neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého viděl, jak může milovat Boha, kterého neviděl?“

Pojímá-li můj národ, a národy všecky, náboženství církevně, nechci si hrát na nadčlověka a být sám mimo společenství; kdo o náboženství vážně a vědecky myslí, je izolován dost. Také jsem chtěl, aby mé děti, když bych zemřel, vyrůstaly v nějakém společenství náboženském. Církev evangelickou jsem zvolil, že byla nejblíž husitské církvi bratrské.

...před přednáškou jsem míval vlastně vždycky trému. Míval jsem hodně posluchačů, ale často jsem tam stál a myslil si: Máš opravdu co říci těm hochům, kteří tě provrtávají svýma očima?  Ne? Tož jsem se omluvil, sebral jsem se a odešel, třebaže jsem byl připraven.

Proč jste se tedy vzdal svého mandátu? Po dvou letech jsem viděl, že ještě nejsem zralý. Tenkrát jsem byl na počátku čtyřicítky. Kdyby ses teď stal ministrem, nemohl bys jím být s dobrým svědomím. Tož jsem sebral svých pět švestek, složil jsem mandát a začal jsem revidovat svoje politické vědění a umění: všecko prohlédl, doplňoval, znova četl, celé promyslil. Patnáct let jsem revidoval a pak teprve jsem šel do politiky pořádně. Napřed jsem se musel stát jasnějším, určitějším, abych mohl lépe působit. Platon kdesi praví, že pravý politik, státník, musí být ke svému úřadu komandován; to znamená: ne ctižádost, ne touha po penězích, nýbrž radost z působnosti ve svém oboru musí vést k politice. Poznámka: toto by mělo být vytesáno někde v poslanecké sněmovně.

Komu je Ježíš vůdcem, nemůže být antisemitou. Ne proto, že Ježíš a apoštolé byli Židé, ani proto, že staré křesťanství má velmi mnoho židovského, ne: přijímám-li Ježíše, nemohu být antisemita, jedno nebo druhé.    

Náboženství není jen teoretickou záležitostí člověka, nýbrž hlavně praktickou; majíc autoritu božskou, určuje mravnost. Na vyšším stupni stává se mravnost podstatnou částí zbožnosti: Ježíšovi v lásce Boha a bližního vyčerpává se podstata zbožnosti. Vývojem kulturním mravnost zastiňuje kult, ale mnohým je kult dosud nad mravností.

Ježíš svého učení nedokazoval: mluvil vždycky jako moc maje; nepolemizoval teologicky, ale potíral farizeje a zákoníky tím, že ukazoval na jejich nepravou zbožnost a morálku. Ukázal, že náboženství pravé, pravá zbožnost, proniká celým životem, i tím denním, všedním a proniká jím stále, v každém okamžiku; většina lidí se spokojuje s náboženstvím svátečním, okázalým a málo upřímným – jen o výjimečných příležitostech, zvláště když je zle, vzpomínají si na pána Boha a křičí pak o pomoc a čekají znamení a zázraky.

Moje víra: ježíšství, láska k bližnímu, láska účinná, reverence před Bohem. Náboženství je nadějností, překonává strach, zejména také strach ze smrti; pudí ustavičně do výše, výš a výš, živí touhu po poznání a moudrosti, je nebojácné.

Závěrem si neodpustím malou poznámku, která se mnohým líbit nebude. Za velikostí Masaryka stojí jeho následování Ježíše z Nazaretu. Díky němu přistupoval k problémům bez ohledu na své osobní ambice, pohodlí či očekávání druhých. Ostatně to i sám při jednom rozhovoru zmiňuje: „Bez náboženství je nejlepší člověk neúplný.“ Přál bych si, aby se v každém okamžiku vyskytoval ve světě alespoň jeden státník tohoto typu. 

zdroj:

Emil Ludwig, Duch a čin

Karel Čapek, Hovory s TGM

PS: Když si představím, že tyto knihy byly kdysi čtivem pro „masy“, je docela smutné, čím žijeme dnes.