Dietrich Bonhoeffer byl německý evangelický teolog, etik a filosof, který za války aktivně bojoval proti nacistům. To ho nakonec stálo život, neboť byl o Velikonocích 9. dubna 1945, bez řádného rozsudku na Himmlerův zvláštní rozkaz, popraven.
Níže uvádím úryvek z jeho knihy „Následování“, který si občas rád přečtu. Čtenář si na jeho základě může celkem snadno představit, co to znamená následovat Ježíše Krista.
„Cesta následování je úzká … Je snadné ji minout, nevšimnout si jí, snadno se nám ztratí i tehdy, když jsme na ni už vstoupili. A těžko ji nalézt. Cesta je uzounká a po obou stranách hrozí propast: Jsme povoláni k mimořádnému, voláni k tomu, abychom je konali, a přece přitom neviděli a nevěděli, že děláme něco mimořádného – to je v pravdě úzká cesta. Dosvědčovat Ježíšovu pravdu, vyznávat ji, a přece přitom milovat nepřítele této pravdy, jejího i svého nepřítele, milovat jej beze všech výhrad láskou Ježíše Krista – to je úzká cesta. Věřit v Ježíšovo zaslíbení, že následovníci obdrží zemi za dědictví, a přitom se nepříteli postavit beze zbraně, bezpráví raději snést než způsobit – to je úzká cesta. Vidět a uznávat člověka v jeho slabosti, v jeho bezpráví, a přece jej nesoudit, vyřizovat mu poselství, ale neházet přitom perly sviním – to je úzká cesta. Je to nesnesitelná cesta. Na každém kroku hrozí pád. Je neschůdná, pokud ji před sebou vidím jako rozkaz, který mám v strachu vykonat. Vidím-li však Ježíše Krista, jak jde přede mnou, hledím-li k němu krok za krokem, mohu tou cestou opravdu jít. Myslím-li na nebezpečí svého kroku, dívám-li se na cestu, místo abych hleděl na toho, kdo jde přede mnou, můj krok se stává vratkým. Kristus sám je cesta. Úzká cesta a těsná brána. Víme-li to, pak vstupujeme na úzkou cestu života těsnou branou kříže Ježíše Krista, a právě stísněnost cesty se nám stane jistotou. Jak by mohla být cesta Božího syna na zemi, po které máme jít jako občané dvou světů na samé hranici mezi světem a nebeským královstvím, cestou širokou? Jenom úzká cesta může být správná.“
