Ve vlaku (povídka)

Všude obsazeno, naštěstí do tohoto rychlíku zařazují dva vagóny, které mají na chodbičce pár výklenků, v každém z nich po dvou sklápěcích sedátkách. Na jedno z nich si tedy sednu, není to nejpohodlnější, člověk musí každou chvíli skrčit nohy, když chce někdo projít, ale vydržet se to dá.

Vlak se rozjíždí a z přilehlého kupé se ozve nadšený, pronikavý výkřik. Takto komentuje nějaké dítě tu skutečnost, že se pohybujeme. Další, ještě silnější výkřiky mu odpovídají. Nemám rád děti!

Stačí několik minut a rychlík nabírá uspokojivou rychlost, jede konstantně, za okny se rozprostírají pole a stráně, zdá se mi, že letíme nízko nad zemí. A tu se otevřou zašupovačky a do chodbičky se vylije šestice malých lidí, vřískají a dupou na konec vagónu a zase zpátky. Za nimi se vynoří dvě matky, moudré bachyně, které si stoupnou kamsi do povzdálí a velmi sporadicky obhlížejí ten děsivý potěr, který mi trhá uši.

Děti ignorují mé nohy, chtějí využít celé délky uličky a tak, když se v rozběhu zarazí u mne a tázavě se na mne podívají, musím pokaždé skrčit obě končetiny, nechat uječené stádo proběhnout a znovu je natáhnout. Děti se shromáždí na konci, zde na sebe křičí nepodstatné věci a tu se vždy ozve jakési protivné zavřeštění, na způsob povelu, které ohlašuje, že jeden z roztomilých andílků dostal už zase nápad ve smyslu: „Přeběhneme na druhou stranu!“

A celá ta šťastně dětská komunita se valí s nervydrásajícím řevem opět ke mně, zde se poznovu zarazí a tázavě se na mě dívá. Opět mne vyrušují svými požadavky, opět mne přivádějí k šílenství svým ostrým křikem.

Jeden zlatovlasý andílek má zvlášť odporný ječák. Pokaždé se mi zařízne do mozku jako žhavý nůž do másla, je mu to úplně jedno, ignoruje úplně všechno a všechny. A má také nejvíce napočítaných průběhů kolem mé sedačky. Teď stojí kousek ode mne a tluče dlaní do stěny, tluče vší silou a při každém plácnutí hlasitě zaječí: „Ta, ta, ta, ta, ta,“ přičemž při každém „ta“, přidává na síle. Maminky vzadu o čemsi debatují, zřídka pootočí hlavu za zvukem. A chlapeček znovu spustí: „Ta, ta, ta, ta, ta!“ Ostatní dětičky se hlasitě smějí.

Vstanu ze sedačky a otevřu okno. Vykloním se a nechám na sebe proudit vzduch. Jedeme velice rychle, vítr dává solidní údery do tváře. Chlapeček spustí další sérii plácání a jekotu. Chci s tím něco udělat. Uchopím dítě pod rameny, opatrně, abych mu neublížil a vyhodím jej z okna. V té rychlosti zmizí okamžitě z dohledu, jakoby tu nikdy nebyl. Děti na malý okamžik ztichnou, maminky si povídají.

Už je to snesitelnější, ale jen na malou chvíli. Jedna z holčiček objevila další výbornou zábavu, sklopené sedačky po uvolnění práskají do stěny s dunivým bouchnutím a všechny zbylé děti se tedy tlačí, aby si mohly bouchnout. U hlavy mi zní výbuchy, zakončené řezavým smíchem, a znovu a znovu a pořád a bez přestání. Holčička skáče radostí nad každou ranou a chce udělat stejnou ránu svým dupnutím. A zase se směje až to bolí. Okno je stále otevřené. Když opět prochází kolem mne, aby si šla třísknout další sedačkou, chytím ji kolem vosího pasu a vyzdvihnu k oknu. O vteřinu později již letí vzduchem a ztrácí se kdesi mezi sloupy trakčního vedení. Už zbyly jen čtyři děti. Maminky jsou stále v chodbičce, jedna telefonuje, druhá něco hledá v tašce.

Děti skotačí a nechce se jim zpátky do kupé. Teď se shromáždily do kroužku a zpívají jakousi legrační písničku o lišce a vlkovi. Je velmi krátká a děti ji opakují stále dokola. Snaží se přitom překřičet jedno druhé, výsledkem je ohlušující rámus, uši nesmírně trpí, mozek také. Proto brzy vyhazuji největšího řvouna z okna, tři zbývající děti přestávají zpívat a začínají se hádat, kdo bude dřív doma. Maminky si navzájem ukazují, kam až mají opálený hrudník.

Hádka se stupňuje, přerůstá v nesnesitelný hluk, proto beru další holčičku do náruče a brzy opouští vlak stejným východem, jako její předchůdci. Vlak v tu chvíli jede velmi vysokou rychlostí. Děti jsou tedy už jen dvě. Obě utíkají k maminkám na konec chodby a něco po nich ječivě požadují. Maminky přikyvují, aniž by se na děti podívaly a přitom si bez přestání vykládají. Děti se vrací doprostřed a začnou prstem čmárat na špinavé okno. Jedno druhému maže jeho čmáranici a poté následuje jekot a jekot a jekot. Proto je rozumné, když opět nadzdvihnu jedno z nich a prohodím jej oknem. Mihne se vzduchem a je pryč. Zbyl už jen jeden chlapeček.

Protože nemá s kým se hádat a ječet, vezme si prázdnou lahev od vody a tluče s ní do stěny. Bubnování nabírá na síle, je to nepředstavitelně protivné, je to odporný zvuk, stále dokola: „Bum, bum, bum, bum, bum, bum, bum, bum, bum, bum…“

Vyhodím chlapečka z okna i s lahví a bubnování jako zázrakem ustane. Nezbylo již ani jedno děcko a jízda nyní probíhá v klidu. Maminky stále stojí na konci chodby, jedna si natírá obličej hydratačním krémem, druhá se češe. Blížíme se ke stanici.

Obě matky vystupují, vypadají trochu směšně s prázdnými kočárky a taškami, plnými teď už nepotřebného dětského vybavení. Srovnají se na nástupišti a pomalu, za neustálého povídání se vydávají k východu z nádraží.

Sedám si opět na sklopku, ve vlaku je klid. A tu zvenčí uslyším silný výkřik: „Jéžiš, kde mám děti?“

Aha, už si toho všimly…