Ráje

A Vyšší moc odstřihla poslední dílek z metru, který odměřoval dobu od vyhnání Adama a Evy. "Každému jeho ráj," pravila a odložila nůžky do božského šuplíku.

Tak dostal jeden každý na Zemi svůj vlastní ráj a Vyšší moc  s uspokojením sledovala jejich příběhy. 

Tu byl jeden, který s ryzím vzrušením pravil: "To mě od rána škrábe v krku, to nebude jen tak něco malýho...," a všichni kolem se začali křižovat, ti nejbližší si zakrývali dlaněmi tváře, až z nich byly vidět jen vyděšené oči a když ten šel po ulici, zastavovali se kolemjdoucí a hlasitě si šeptali: "To je ten, co ho od rána škrábe v krku, ten musí strašlivě trpět, tak strašlivě, jak jen to může vydržet?" A muž, co ho od rána škábe v krku, byl šťastný, byl v ráji. 

A zase tady, člověk úplně jiný. "Jestli nezaprší, bude sucho," pravil vážným hlasem a davem to zašumělo obdivem. "Tohle je absolutní revoluce," řekl nejvyšší předseda nejvyššího orgánu nejvyšší akademie nejvyšších věd a zapsal si výrok do notýsku. Člověk však naznačil, že se chystá pronést další závažné slovo. Vše zmlklo, i ptáci, i vítr, i Horáčková z druhého patra, což se ještě nikdy předtím nestalo. 

"Pokud zaprší, žádné sucho nebude," řekl člověk. Ze všech papírnictví na světě do patnácti minut zmizely poznámkové bloky, tužky a zvýrazňovače, protožel lidé chtěli tento výrok uchovat pro další generace. Člověk byl neskonale šťastný, vždyť měl takových výroků připraveno ještě asi sedm a věděl, že svět na ně čeká a vzhlíží k němu. Vyšší moc i zde byla nanejvýš spokojena a blahopřála si, jak se jí návrat do ráje podařil. 

A tady cosi odlišného, muž a žena v jednom společném ráji. On do ní kope a křičí: "Ty děvko, kurvo, kde máš navařeno, kde máš vypráno, ty špinavá couro, odpros!" Tak řve muž a žena v slzách žadoní, aby už přestal, že ho miluje a je mu věrná. Jsou oba šťastní, on ji může bít, kopat a ponižovat do omrzení, ona může prosit a žadonit a být na něm zavěšená. Co ještě víc si mohou v ráji přát...

No a tady nějaká žena, ta nestíhá odmítat nadržence, je to jako chumelenice. "Pořád na tebe myslím...", "Takovou jako ty jsem vždycky hledal..." , "Udělám cokoliv, jen se na mne usměj...", "Není na světě žena jako ty...", "Stokrát, tisíckrát se pro tebe zastřelím..." 
Na milostné maily a dopisy neodpovídala, na schůzkách úmyslně naznačovala, že příště by se třeba mohli znovu vidět, ale taky možná ne, usoužené nápadníky topila v nejistotě, její nejpoužívanější slovo bylo "nevím" a druhé "snad". Stokrát za den jí přišel do cesty někdo, koho mohla ignorovat.  A každý večer usínala se sladkou myšlenkou, že je o ni zájem a tedy má smysl žít.
"Dobrá práce," řekla si opět Vyšší moc. 

Považte, dědek s babkou, děda stloukl bábě jakousi ohrádku, do které nasypal hlínu a babka si tam zasadila salát. Dědek si zapálil fajfku a babka mu vynadala, že to bude zase doma uklízet z koberce. Dědek řekl: "Ale houby..." a babka šla zadělat na nějakou buchtu nebo co. Pak ještě byli chvíli venku, když bylo tak pěkně. Dědek nasypal kočkám žrádlo a bába zavřela slepice. Kolem jel traktor a jejich syn za volantem jim mávnul na pozdrav. Oba mávli zase jemu a traktor zmizel v zatáčce.  Vyšší moc si s údivem uvědomila, že ti dva si vůbec nevšimli, že se ocitli v ráji, že se pro ně nic nezměnilo. A Vyšší moc řekla: "To je samo krystalické vyústění mé božské podstaty!" A dědek prohrábl špičkou ošoupané boty trávu a řekl: "Zasraný slimáci." A bába řekla: "To jo..."