Jsem hrdý

Promiňte mi, že užívám tak vzletných slov, ale skutečně se mi srdce dme pýchou, když spatřuji veškeré projevy osobní statečnosti mých spoluobčanů.

Ve chvílích nejtěžších, v okamžicích nebezpečí, oni neváhají byť jedinou vteřinu a neohroženě se bijí za svobodu v naší zemi. Bez těchto by této svobody již dávno nebylo.

Proto se skláním před těmi doslova hrdiny, kteří neváhali vyhodit z vlaku jakousi ženu, protože mluvila rusky. Můj obdiv patří těm, kteří statečně šikanují ruské děti ve školách. Tím spíše, že hrdinů je jen třicet na jednoho, přesto do toho jdou prsama.

A jak vyjádřit obdiv ženě, kerá o půlnoci zvoní na Rusy a přes plot křičí, ať táhnou zpátky do Ruska, tady už slova díků a vděčnosti nestačí.

Vy všichni ryzí hrdinové, potomci statečných Čechů, kteří házeli do řeky maminky i s kočárky, protože to byly německé maminky a německá nemluvňata, a tedy kojenci esesáci, buďte na sebe hrdí, protože bojujete správný boj a já věřím, že až pominou chvíle nejtěžší, až bude dobojováno, vy se bez uzardění postavíte po bok zakrvácených vojáků a budete pevnými hlasy říkat: "To my jsme to tady vybojovali!"

----------------------------

P.S. Máme tady na kolejích jednoho Rusa, sice slušně zdraví a za všechno děkuje, ale měli bychom ho třeba shodit ze schodů nebo mu rozbít dveřma obličej nebo něco takového. Tak jestli se přidá tak dvacet, třicet dalších, já bych do toho šel...