Strom (povídka)

Starý muž otřel hrnek a postavil jej na poličku, mezi dva stejné hrnky. Ty dva hrnky navíc zde stály čistě pro potěchu prostředního, neboť muž pil vždy pouze z něj. Byl to však patrně jakýsi rozmar či úzkostlivost stáří, že muž pečlivě chránil veškeré předměty denní potřeby před samotou. Ač tedy nebylo potřeba více talířů, než jeden, přesto jich opatroval pět nebo šest, rovněž příborů měl několikero. Snad tím opravdu docílil toho, že v bytě bylo méně smutno…

Znovu uchopil hrnek, prostřední, a opět jej pečlivě utřel. Vrátil jej zpět do poličky a rozprostřel utěrku na držák, připevněný na stěně. Na kuchyňské lince spatřil malý drobek, který předtím unikl jeho pozornosti, a naplnilo jej to novým zájmem. Smetl jej do dlaně a opatrně vhodil do odpadkového koše. Pozorně prohlédl linku ještě jednou, poté vzal utěrku a utřel místo, které předtím zbavil nepořádku. Nyní měl pocit, že již uplynulo dost času od chvíle, kdy se naposledy zabýval prostředním hrnkem, bezmála s vděčností jej znovu sňal z poličky a důkladně poutíral. Vrátil hrnek do mezery a hned nato si stanovil, že je potřeba všechny tři hrnky srovnat tak, aby mezery mezi nimi byly naprosto rovnoměrné a ouška aby trčela naprosto stejným směrem, což mu skýtalo naději na několik minut smysluplné činnosti.

Když skončil a postavení hrnků již nebylo možné více vylepšit, odvážil se pohlédnout na hodiny. Byla jedna hodina odpoledne a všechno bylo hotové, mnohé dokonce třikrát, čtyřikrát. Zlomyslný, krutý čas! Podlý a zákeřný, jenž se zdánlivě vleče k zadušení, jako teď, hodinu za hodinou, den za dnem, aby dal na konci výsměšně znát, že lhal, že svou lenivost jen předstíral a ve skutečnosti mu žádný život rychlostí nestačí. Jaký by to byl zázrak, žít a žít a žít a zjistit, že čas se opozdil a mnohé nám ještě dluží a mnohé musí ještě splácet. Bývá to však právě naopak, čas si tam někde na konci významně poklepává na hodinky a dává všemožně najevo, že už životu mnoho nepovolí, ač by člověk rád. Žít by se chtělo, ale není čas.

Stařec se v zamyšlení podíval z okna na strom, se kterým zde od věků žil bok po boku, jenž byl jako on nemocný, zkroucený, nemohoucí. Často měl pocit, že ten strom mlčky dohlíží nad vzpomínkami a pod jeho šedivou kůrou jsou uschované pradávné časy, kdy dům byl plný hlasů. Vždy tam stál, nehybný, mlčenlivý, odjakživa mohutný a přiměřeně letitý a viděl všechna zrození i odchody, které se v domě odehrály, dokud zde nezbyli jen oni dva, stařec a strom. A strom věrně stál a mlčky si hlídal své větve.

Teď však bylo možno venku spatřit jakéhosi člověka, který právě prudkým pohybem uvedl v řev mohutnou pilu a přiložil ji ke kmeni. Řetěz se zakousl, a z rány vytryskl proud bílých pilin. Nástroj žravě postupoval dál do středu, muž jej zkušeně vedl a co chvíli čepel povytáhl a znovu ji nechal zahryznout po obvodu kmene, brzy se ozvalo první zapraskání, další řev pily, nové, silnější zapraskání, rána se rozšklebila a strom se vzdal svých nemocných kořenů, s nářkem se zhroutil napůl do silnice, stařec z okna viděl, jak ihned přiskočili další muži a během několika minut zpracovali strom v povícero krátkých špalků a hromadu větví, které byly naloženy na korbu přistaveného nákladního automobilu a odvezeny, sotva kdo z náhodných diváků věděl kam.

Neúměrně rychle trvalo toto zprovození ze světa. Ač strádající, byl ten strom starcovou jistotou, každý den, když vyhlédl z okna a spatřil známou spleť mozolnatých větví, měl pocit, že jsou spojenci ve stáří a bědách s ním spojených. Snad to bylo dětinské, snad zoufalé, ale v muži se za ty dlouhé roky zrodil pocit, že pokud stojí strom, jeho strom, jakkoli zbídačený a ubohý, dostává darem další den života i on. O to děsivěji na něj nyní působilo prázdno před oknem. Pařez s čerstvou ránou, dřevěný prach a úlomky kůry, které brzy zmizí do všech koutů světa a splynou se zemí ve věčné proměně všeho živého. I ten pařez bude zanedlouho vyrván, jakoby ze života starého muže vytrhli zub i s kořeny, a zbude po něm hrob, který je třeba zasypat a srovnat s okolím. A stařec si uvědomil, jak krutý mu tato scéna poskytuje příměr vzhledem k němu samému. Byl a není, nic se nepohnulo, nikdo neuronil slzu, pokáceli, uklidili, odvezli…

Té noci nemohl dlouho usnout, kdykoli otevřel oči, hledal za oknem známé kolébání větví svého stromu, které ho tolik let uklidňovalo, ta dnešní prázdnota tam, v té studené noci…, takhle nějak musí vypadat smrt. Připadalo mu, že ho čas znovu obelhal, znovu ho za dne dusil svou nehybností, aby jej, snažícího se zaspat, zahltil hrůzou z pomíjivosti. Pak se mu přes oči, naplněné strachem, rozestřel spánek.

Ráno již dosti pokročilo a muž stále spal. Prožíval nějaký neurčitý sen, ve kterém byl hlavním motivem hluk. Ocitl se v jakési spirále, která jej strhávala do svého středu a obrovskou rychlostí s ním otáčela za neustálého řevu, nejprve byla téměř tma, potom se vně spirály rozzářilo světlo a rychle nabývalo na intenzitě. Řev neustával, avšak spirála zmizela a sen se změnil ve vědomí nového dne. Hluk, který se mu promítl do snu, byl skutečný. Tam venku burácel motor v největším zatížení, poté se ozvalo temné praskání, zakončené dunivou, tlumenou ranou. Motor se uklidnil a tiše a klidně předl, pod oknem se ozývaly hlasy, komentující úspěšnou akci.

Muž věděl, co ty zvuky znamenají, byl smířen, to nejkrutější si přeci odbyl již včera, kdy viděl padat svůj strom k zemi. Teď už se jen odstraňuje pomník. Jámu v zemi zasypou, obnaženou hlínu brzy pokryje tráva, strom zmizel nadobro.

Vědomě se zdržoval pohledu z okna, prázdno bylo ještě příliš čerstvé, raději se ani nepřibližoval, avšak s ubíhajícím časem a vršícími se událostmi, jež spočívaly v urovnávání hrnků, utírání kuchyňské linky či další a další vytřepávání a skládání utěrky, zapomněl na tabu, které stanovil sám sobě pro ochranu před bolestí a bezděky vyhlédl ven, na ulici. Natolik byl zaneprázdněn, že jeho oči dle starého zvyku hledaly známou korunu, spletenec větví, místy obnažených, bez kůry, takže byly vidět četné suky a jizvy. Bylo to skoro, jako když člověk očekává další schod v temné chodbě a náhle šlápne do prázdna. Starcem projel mrazivý záchvěv odshora dolů, srdce se na okamžik splašilo, než si připomenul, že jeho strom je pryč.

Co však bylo nové, byl tenký stromek, zasazený na místě bývalého veterána. Takový byl tedy záměr; nahradit staré novým, neponechat ten kus země bez příslibu budoucího velikána. Některá úřední rozhodnutí bývají velmi dobrá. Byl to vlastně pouhý proutek, bez jediné větvičky, trčel z hlíny, obalený černou fólií a pečlivě obsypán drcenou kůrou, připomínal novorozence zabaleného v povijanu, bezmocného, odkázaného na pomoc zvenčí, zranitelného. Skoro jakoby nevěděl, co si má počít s jemu svěřenou odpovědností zmohutnět a rozkošatět se do bohaté koruny, klidné a sebejisté.

Stařec pocítil k proutku odpor, byl cizí, nic nevěděl o jeho domě, o těch, kteří v něm kdysi žili, a navíc, měl před sebou celý život. Jistě si bude dávat na čas, než uvolní své síly, aby vyhnaly větve do všech stran a z nich další a další, slabší, než jeho zranitelné tělíčko nabude úctyhodného obvodu a veškeré vážnosti dospělého stromu. Muž věděl, že tyto proměny už nebude sledovat, rok za rokem, každého jara, kdy pupeny vybuchují a stromy se vzpínají k novému životu, silnější, mocnější… Stromek mu připadal jako vetřelec, hloupý, nedostatečný náhradník. Díval se na něj z okna a mračil se, vrásky na čele ještě hlubší, tváře ještě propadlejší.

Den pokročil, přehoupl se do odpoledne a čas se vlekl. Veškeré povinnosti, skutečné i pracně vynalézané, byly splněny, ono je vůbec čím dál těžší prožít den, když vše, co jej může vyplnit, bylo již mnohokráte vykonáno někdy dříve a dávno ztratilo kouzlo čehosi nového. Starý muž popocházel po místnosti, hledaje nějaký zatoulaný, přehlédnutý úkol avšak marně, kroky jej nakonec vedly k oknu. Teď již vyhlédl s vědomím, že na místě, kde stával jeho strom, stojí ono náhradní pískle, proutek pro smích, nedůstojný nástupce starého, moudrého předchůdce. Znovu se při pohledu na něj zachmuřil.

Venku se rozléhal křik, skupina dětí se vracela odněkud z hřiště. Proutek, trčící osamoceně z kůrové drtě je zaujal, vypadal tak pružně. A skutečně, děti brzy zjistily, že se dá obstojně ohýbat, vydržel dokonce i maximální oblouk až k zemi, aby potom, vypuštěn, prudce švihl do vzduchu a splašeně se kýval, nevěda, co se s ním děje a proč mu to dělají. A znovu a znovu. Děti se střídaly, každé si chtělo stromek ohnout, pokud možno na samou hranici, za kterou již hrozí nenávratné zmrzačení.

Muž za oknem pocítil při tom pohledu hněv, náhle se cítil jako spojenec, jako ochraňovatel, předchozí nevraživost zmizela, přeci jen, ten proutek byl pokračovatelem jeho stromu a on nesmí dopustit, aby se mu něco přihodilo. Rozzlobeně otevřel okno a vykřikl chraplavým hlasem: „Pryč od toho, povídám, pryč od toho!“ a křičel stále dokola, až se celý se zadýchal, jeho plíce nebyly již dávno stavěné na podobný výkon.

Děti se s největší pravděpodobností málo zajímaly o názor starce v okně, avšak správně odhadly, že jeho výkřiky jistě vzbudí pozornost dalších obyvatel ulice a ti je budou volat k odpovědnosti. Tím vyrušením zároveň ztratily svůj okamžitý zájem o stromek a s halasem se ztratily kdesi v dálce. Nastalo ticho, stromek přežil první zkoušku s pouhým leknutím.

Muž v okně pracně uklidňoval dech, srdce zpomalovalo, koneckonců, čerstvý vzduch, který proudil dovnitř otevřeným oknem, udělal také svou dobrou práci...

Tam venku tedy roste budoucí strom. Bude si, tak jako jeho předchůdce, ukládat vzpomínky na všechna zrození a odchody, jichž bude svědkem během desítek a desítek let, po které zde bude žít a růst. Někomu se stane průvodcem na celý život, obrazem, nerozlučně spjatým s jeho bytím. I člověk dostává svého nástupce, když mine vyměřený čas, tak proč ne strom. Stařec se znovu podíval na tenký proutek, trčící osaměle ze země a na jeho tváři se mihl sotva znatelný, přeci však smířený úsměv.