Spor (povídka)

Sousedé si řekli: „Kalendovi už se zase hádaj…,“ a tím to pro ně skončilo. U Kalendů ještě nic nekončilo, tam se křičelo a házely se různé kusy vybavení. Pro nezasvěceného diváka, který by jen tak náhodou procházel Kalendovic bytem, by hádka mohla nést patinu nesrozumitelnosti, neboť František a Libuše na sebe v jednom kuse hulákali:

„Buddha!“

„Ne, opice!“

„Blbost, Buddha!“

„Hovadina na entou, opice!“

A tak vzduchem létali Buddhové a vstříc jim přilétaly opice a rámus pokračoval. Nakonec František prudce strhl z věšáku kabát, nacpal si do kufru něco věcí a razantně otevřel dveře na domovní chodbu.

„Takže jedeš?“ zeptala se Libuše.

„Jo, jedu! Buddha!“ odpověděl František a práskl za sebou dveřmi, ne však dost rychle, aby se mezi futry na chodbu neprodralo Libušino: „Opice, moulo!“

František tedy stopl na ulici taxi a poručil na letiště. Zde chytil letadlo do Curychu a odtud již přímo do Šanghaje. V čínské metropoli opět chytil taxi a poručil do ulice Ho-pej-tchu ve čtvrti Čchang-ning. Proplétali se dobré dvě hodiny hustým provozem, až konečně zastavili v úzké uličce, právě před malým obchůdkem s koberečky, lampami a sušenými květinami. František nakázal řidiči, aby čekal a vtrhl do obchůdku. Bylo zde přítmí, kolem dokola na zdech rozličné zajímavé zboží, vzadu pak pult se starou, dřevěnou pokladnou, vykládanou mosazí. Pokladna byla ozdobena malou soškou z tmavého dřeva. František se na ni pozorně zadíval a potom silně skousl, až se mu čelisti zvenčí obtiskly na tvář. Na čele mu naběhla žíla.

Z pod pultu se zdvihl prodavač, dobrý a bodrý stařík s bílým, řídkým vousem. Spatřiv Františka, roztáhl vous v úsměvu a mizernou angličtinou pravil ve velmi volném překladu: „Já vy příliš rád být vidět ještě jednou více. Na poslední čas já vy dobrá vzpomínka, vy nákup fertig machen.“

Ale František na zdvořilé uvítání zařval: „Dej mi pokoj, dědku!“, vyrazil z obchůdku a prásknul za sebou dveřmi tak prudce, že Číňanův bílý vous zavlál směrem k posvátným horám Ťiou-chua-šan. František hnal řidiče k letišti, kde se mu poštěstilo nastoupit do letadla na Londýn, odtud pak do Prahy, a tak po dvou dnech jeho nepřítomnosti Libuše, sedící u kávy v kuchyni, uslyšela klíč v zámku a vzápětí se v místnosti objevil František s ponurým výrazem v obličeji.

„Takže?“ zeptala se Libuše namísto uvítání.

František neodpověděl, otevřel však lednici a soustředěně v ní cosi hledal.

„Číňan má na kase opici, že jo?“ vítězně zvolala Libuše.

František se nahnul do lednice a zlostně vykřikl: „Zase jenom jedno pívo, pořád ti říkám, abys kupovala do zásoby, a to ne, to ti můžu říkat horem dolem, prostě ne a ne, nekoupíš! Já ti řeknu, že už mě to nebaví, pořád ti stát za zadkem a všechno po tobě kontrolovat, fakt už mě to nebaví.“

A to už Libuše věděla, že ve sporu měla pravdu.