Šlechtic (povídka)

Jsem znuděný student v první lavici. Jediné, co mne dokáže ještě probudit z nudy, která je zesílena nekonečně dlouhou dobou, zbývající do konce hodiny, je zaklepání na dveře. Dovnitř vstoupí ředitelka s nějakým klukem, naše profesorka hned přiskočí a cosi si s ředitelkou šeptají. Profesorka kývne a je slyšet, jak říká: „Vím, vím…“ Ředitelka odejde. Kluk teď stojí před tabulí a dívá se lhostejně přes naše hlavy. Je trochu tvarohovitý, trochu sulcovitý, trochu sukovatý, trochu mastný…, nic z toho není doopravdy, ale mně tak připadá.

„Takže vám přibyl nový student, jmenuje se Bohumil Kállay,“ začne profesorka a kluk jí vzápětí vpadne do prezentace: „Upozorňuju, že se mé jméno píše se dvěma L!“ říká skoro výhružně. Každopádně má móresy. Profesorka se podřizuje: „Ano, takže Kállay se dvěma L, kdyby někdo nevěděl…,“ třídou to zašumí nad nechtěnou básničkou.

„Budete sedět tady, vedle Rolníčka,“ ukáže profesorka klukovi na mou lavici. Dalo se čekat. Kluk se však vydá uličkou, mine mne a jde úplně dozadu, kde sedí sama Šimková a posadí se vedle ní. Celou svou rosolovitou postavou dává najevo, že považuje uvedení do funkce za ukončené. Profesorka nehodlá vést nejmenší bitvu s tak divným přírůstkem. Hodina pokračuje, nebylo to špatné rozptýlení.

Bohumil Kállay, syn Erika Kállaye, toho času zesnulého a matka-vdova Kristina Kállayová; ti dva se přistěhovali do města z velké dálky, zakoupili zde dům, jehož exteriér po léta budí ve městě jakousi automatickou úctu. Erik Kállay byl potomkem významného uherského šlechtice, sám zdědil vyšší mravy a geneticky je přenesl na svého syna, Bohumilova matka si zakládala na postavení svého muže a během společného soužití pasovala sama sebe, postupně a nenápadně, na moderní aristokratku. Věrna odkazu předků, usídlila se po smrti manžela do našeho města, kde měl její rod prastaré kořeny, její praděd i děd byli na zdejším gymnáziu řediteli, její otec zde vyučoval významnou část života. V duchu tradice tedy bylo rozhodnuto, že Bohumil neboli Boba, jak si přál být oslovován, bude studovat na stejném ústavu, kde zanechali své historické stopy významní členové matčiny rodové linie.

S Bobou to bylo následující dny poněkud těžké. Navzdory polovičnímu šlechtictví nepatřil kluk k nejbystřejším, to však nijak neubíralo jeho pocitu nadřazenosti. Požadoval konverzaci na úrovni, jak sám říkal, a my se jen dusili smíchy do rukávů, když mu Matoušek jednoho dne sdělil pomocí Hochsprache, že Boba se mu zdá býti poněkud blbým. Boba měl vážné problémy zvládnout učivo a bylo lze jen děkovat, že šlechtě u nás byla zrušena zvláštní privilegia a tedy mladý vladyka nepřijme automaticky nějakou vládní funkci.

Nechci se chlubit, ale patřil jsem k úspěšným studentům a z toho důvodu mi jednoho dne Boba předal pozvánku do jejich domu, jak mi sdělil, matinka si přeje, abych byl Bobovi k dispozici v dodatečné výuce literatury, u nás se tomu říká doučování. Co se týče odměny, nemusím prý mít obavy, avšak matinka si mne nejprve přeje prohlédnout a posoudit. Mám přijít přesně a společensky oblečen, bude se podávat káva v azurovém salónku. Budiž.

Ve stanovený den jsem se dostavil, dům měl obrovská vrata, na nich lví hlava s kruhovým klepadlem, přivařeným ovšem lvovi ke hřívě, co kdyby někoho napadlo jej použít a otřískat zlatý lak. Nad lvem nenápadně rušilo tlačítko zvonku, místo klepadla jsem tedy využil tohoto plebejského zařízení. Čekal jsem komorníka, otevřel mi však Boba. Pokynul mi velkopansky, byl tu doma. Vedl mne chodbou, prošli jsme několika místnostmi, až jsme se ocitli v malém salónku do modra. Zde čekala matka Kállayová, na sobě květované šaty, skoro jsem v duchu prohodil: „Seprané, ale čisté…,“ ale ovládl jsem se.

„Tak to jste vy,“ řekla a já nevěděl, jak to myslí. Jistěže jsem to byl já, to jsem věděl bezpečně. Ale mělo to být hodnocení za jedna nebo za pět?

„Tak vy se jmenujete Rolníček?“ zeptala se s lehkým despektem. Odpověděl jsem, že přesně tak a navíc Richard.

„Píše se vaše jméno s „cz“ nebo prostě jen tak,“ zeptala se a ta poslední slova zněla, jako když dvěma prsty obírá z čerstvého vajíčka z pod slepičí prdelky slepičinec. Řekl jsem žertem, že se píšu hezky česky, abych rozptýlil salónní dusno.

„Rolníček, to je tuším malý rolník, robotník, lenní vazal či tak něco, nemám pravdu?“ nenechala se paní matka osvěžit mou mladistvou bujarostí a aniž by čekala na další vtipnou odpověď, přešla k věci:

„Budete konzultovat s Bobou učební látku, probíranou v předmětu literatura, prosím ke stolu, podává se káva,“ takto zkratkovitě svěsila paní vzájemně nesouvisející informace. Šlechtična do morku kostí. Při kávě se mne tázala na mé rodinné poměry, studijní prospěch, chtěla, abych jí pověděl o svém morálním kodexu. A právě zde jsem udělal chybu. Prozradil jsem matince, že mým krédem a nejvyšší hodnotou je svoboda jednotlivce a boj za tuto svobodu je důvodem mého úsilí po vzdělání, protože pouze vzdělaný člověk je s to svobodu účinně prosazovat. Paní se zachmuřila, poznal jsem, že jsem šlápl vedle, kdepak s carevnou o svobodě, pro ni jsem byl plebs, užitečná lůza. Nelíbil jsem se jí, nelíbil. A vzápětí mi to dala poznat.

„Jaký je váš názor na světovou literaturu?“ zeptala se mne. Mám přehled, nejen ze školy, jsem fanatický čtenář, až se sám sobě divím, kde se ve mně bere ta vášeň po knihách. Tak teď si s paní komtesou nebo kam do tím svým sňatkem dotáhla, pohovoříme od mých a hlavně jejích plic, zdvihajících při každém nádechu cosi velkolepého za decentním výstřihem. Než jsem stačil započít mým oblíbeným Thomasem Mannem a rozvinout jeho filosofické vidění světa, komtesa pokračovala:

„Především by mne interesoval váš postoj k René Santinarolimu, kterého jste jistě četl…,“ a podívala se na mne s tázavým očekáváním.

Abych se přiznal, nikdy jsem o tom člověku neslyšel, marně jsem nutil nejhlubší záhyby paměti k revizi, mozek mi vyhazoval Irvingy, Jonese, Byrony, Servantese, ze zoufalé solidarity mi vylezl dokonce Petr Bezruč, avšak k Santinarolimu jsem se nedokázal dopracovat. Mlčel jsem a komtesa zdvihla překvapeně obočí:

„Jakže? Vy jste nečetl Santinaroliho? Bobo, prosím tě, opravdu je nutné, abys konzultoval literaturu s člověkem, který nečetl Santinaroliho? Pokud jde o mne, myslím, že mám dostatečné informace o vašich vědomostech. Nebudu vás již déle zdržovat, Bobo, vidíš přeci, že pán je na odchodu,“ a komtesa se zdvihla, až se na všech věžích rozezněly zvony. Boba ji následoval, takže mi nezbylo, než se k povstání připojit. Komtesa mi již nevěnovala nejmenší pozornost, dokonce se otočila zády a prohlížela si obrazy manželových předků. Boba se postavil vedle mne a napřáhl ruku ke dveřím: „Mohu-li prosit…,“ krucinál, jak jen to ten buřt dovede říct! Byl jsem vyprovozen na ulici.

Tak se tedy věci mají. Žijeme ovšem v době informační, nic nezůstane utajeno, tak jsem si snadno zjistil, že žádný René Santinaroli neexistuje, natož, aby se kdy pokoušel něco napsat. Komtesa se mne prostě chtěla zbavit a zvolila tuto ponižující mystifikaci. Musel jsem se smát.

Netuším, kdo přišel na mé místo, které jsem nikdy nedostal, shledávali jsme Bobu stále stejně blbým a nejen v literatuře. Ten mladý oportunista si však uměl poradit, po předcích zřejmě zdědil drzé čelo, které je lepší, než poplužní dvůr. Když jsme za čas dostali papíry a profesorka napsala na tabuli dvanáct otázek, samé takové, jako: romantismus, realismus, naturalismus... atd. + uveďte významné představitele, Boba se zvedl a šel si sednout i s papírem vedle mne. Profesorka se udiveně otázala na důvod, Boba uvedl, že zezadu nevidí na tabuli a dal najevo, že nehodlá o celé věci dále diskutovat. Ani profesorka neměla nejmenší touhu diskutovat se šlechticem a dala pokyn k psaní.

Jak se dalo očekávat, Boba mi začal funět do ucha, jak se nakláněl k mému papíru, opisoval, toť se ví! Klidně, nepotřebuji se mstít za ponížení, jen mi trochu učarovala ta jeho pružná povaha. Docela mne baví tahle situace: já napíšu odpověď – Boba zafuní a napíše odpověď, první, druhá, třetí… Šikovný kluk, tenhle baron. Šikovný, ale nedovtipný, dívá se, funí a co vidí, to opíše. No, piš, klidně piš…

Profesorka ukončuje test, dosti důležitý test, Boba pro tyhle důležité písemky používá slovo „kruciální“, protože to líp zní. Tyhle známky budou „kruciálně“ rozhodovat o vysvědčení. Ale vypadá spokojeně, jak by ne, od první do dvanácté otázky dělal copy – paste, copy - paste…, neboli česky: zkopíroval a napastoval.

Je tu pátek, profesorka přináší svazek listů. Ve třídě vládne napětí, některým je nevolno. Boba sedí vzadu vedle Šimkové, když mě nepotřebuje, je mu dobrá na koukání, buřtíkovi. Čtou se jména a známky. Když přijde na řadu Kállay, profesorka se podívá na Bobu a podívá se na mne. Vím proč, moc dobře vím, proč. Zalistuje ve svazku a vytáhne i můj test. Potom oba papíry zdvihne před oči a znovu se podívá na Bobu a potom na mne. Opět vím proč.

Profesorka potom s profesionálním údivem letité pedagožky řekne směrem ke mně:

„Rolníčku, já vám někdy nevím, jestli si ze mě děláte blázny nebo jestli to myslíte vážně. U každého literárního směru jste měli napsat představitele, je tak? A že jste u všech napsal „René Santinaroli“, to má nějaký hlubší důvod? A že Kállay napsal nemlich úplně to samé, to má také nějaký hlubší důvod?“

Aniž bych řekl slovo, velmi hlasitě jsem odpověděl: „Má, paní profesorko, má…!“