Jaroslav Kuthan
Jaroslav Kuthan
Dopis do Barcelony
Vážený klube FC Barcelono,jmenuji se Vlastimil Kuře a je mi třicet osm let. Jsem z Kozomína, to je v Česku. Dívám se na všechny vaše zápasy v televizi a proto se na vás teď obracím s nabídkou. Jestli by byl zájem, tak nebudu proti, že bych za vás hrál. Myslím jako fotbal. Nejdřív k platu. Představoval bych si tak kolem padesáti tisíc euro měsíčně plus stravenky. Muselo by se to nějak udělat na smlouvu, jinak bych do toho nešel. Třeba Fanda od nás z Úžic je elektrikář, dělá pro Valáška načerno a nedostal už tři měsíce ani korunu. Takže jedině na smlouvu.
Jaroslav Kuthan
Certifikát
Nechal jsem práce a vytáhl šuplík. Na dně se kulatilo několik mincí, na kafe to bude stačit. Vyšel jsem z kanceláře. Na chodbě u automatu stál Kazda a sledoval, jak mu plastový penis čůrá do kelímku. Všiml si mne a pokynul hlavou.
Jaroslav Kuthan
Vendelín (povídka)
Sjedu na kole pěšinou ve stráni k prvním chalupám, přejedu lávku, zatočím kolem Rybářovic baráku a automaticky čekám, že narazím na Vendelína. Není možné, aby tu nebyl. Buď ryje na zahradě do hlíny, leze s pilou po stromech nebo má otevřená vrata do stodoly, vystrčené auto a montuje. Vendelín... Dělat a dělat, až do smrti. Kdyby byli všichni jako Vendelín, ze světa by zmizela krása.
Jaroslav Kuthan
Kabinka
Pospíchá ten pán s aktovkou až zoufale, až zoufale. Chce se mu hrozně, ale opravdu příšerně. A kolem jen asfalt, beton, sklo a lidé. Tady se to opravdu udělat nedá. Ale už je tu ta azurová kabinka, oáza poutníků s tlaky ve střevech. Bytelné dveře a nerezové madlo, nad ním číselník a otvor pro mince. Návštěva stojí dvacku. Pán hrabe v aktovce, mince zvoní a už cpe třesoucí se rukou to kolečko do škvíry. Tlaky rostou geometricky, ba přímo exponenciálně.
Jaroslav Kuthan
Nenávist (povídka)
Byl bych tisíckrát raději, kdyby nebylo o čem vyprávět. Všechno, čím se zabýváme, je tak nevinné a všední, a přeci je to jen zástěrka, je to zrada, která v okamžiku převrátí onu všednost v životní zlom. Tisíckrát raději bych si zvolil onu všednost... prostě si tenkrát přejít přes řeku po našem kamenném mostě, zabývat se jen a jen nudnými záležitostmi, vyřídit vše potřebné a nepodstatné a stejnou cestou se bez vyrušení vrátit na svůj břeh.
Jaroslav Kuthan
Ruka (Letní povídka)
Na verandě dřevěné chaty s kamennou podezdívkou, uprostřed smrkového lesa, odpočívali jednu poklidnou neděli manželé Fanyn a Maruna. Fanyn se ve skutečnosti jmenoval František a mnohdy toto oficiální jméno sám používal. Maruna měla v rodném listě zapsáno Marie, ale toto jméno jí nic neříkalo, od narození slyšela ze všech stran, že je Maruna a vzala tuto skutečnost natolik za svou, že docházelo k humorným příhodám, jako když se například ceremoniář ptal při svatebním obřadu Františka, zda si bere přítomnou Marii Houskovou za zákonnou manželku, tu jej zákonná manželka, sama snad ani vědomě nechtíc, opravila: "Marunu..."
Jaroslav Kuthan
Max (povídka)
Ještě před týdnem jsem nevěděl, že to nádraží existuje. A teď to vypadá, že budeme svoji navěky. Alespoň doufám. Ráno do práce, odpoledne čekat na vlak domů. Nová práce, nové nádraží. Je k němu přilepený malý dvorek s vraty. Dole jsou z plechu a pak to má co dvacet centimetrů železné pruty. Začínám se rozkoukávat. Když mám před příjezdem čas, snažím se ho zabít. Nahlížím skrze mříže do dvorku. A už je tu pes, kterému to všechno patří. Velký a s hlubokým hlasem.
Jaroslav Kuthan
Rozhovor
Zavěsím a sáhnu pro kapesník. Dlaně mám mokré. A v břiše tlaky. Takové ty šimravé, co chtějí mermomocí ven. Jako tehdy, na školním výletě, kdy poblíž nebylo žádné křoví. Tehdy jsem měl velkou motivaci, abych udržel své nitro pod kontrolou. A přeci nebyla dost silná. "Janák se posral!" křičel tenkrát Picmaus. Nejdřív jsem ho zbil a potom si dal slib, že se už nikdy neposeru. A teď stojím v kanceláři, třesou se mi ruce a v břiše mi to vybuchuje. Za to může ten telefonát. Udržím to. Ale až to uslyší šéf, tak se posere místo mne. Doufám.
Jaroslav Kuthan
Varování
"Takže," řekla povzbudivě paní Kulichová, "ať se vám tady dobře bydlí." Rodina Procházkových stála uprostřed světnice jako stádečko a rozhlížela se po novém domově. Paní Kulichová, nyní už bývalá majitelka, se měla k odchodu. Potom se však zarazila, na něco si vzpomněla, na něco důležitého.
| předchozí | ... 2 3 4 5 6 7 8 | další |
